Vybrat solidní předkapelu za slušné peníze bývá občas docela kumšt. Deaf Havana se ale už s prvními odehranými tóny okamžitě ukázali jako trefa do černého. Hudba britské šestice stojí na trojici kytar, klávesách, base, důrazné a neúnavné rytmice, a především naléhavém vokálu Jamese Veck-Gilodiho, který se ze sebe s vypjetím všech sil snaží dostat ty nejuvěřitelnější emoce. Inspirace u The Gaslight Anthem, Bruce Springsteena nebo i Mumford & Sons je sice zjevná, přesto však tenhle mix dává dohromady tak upřímnou a šlapající muziku, že při ukázkách z alb "Fools And Worthless Liars", "Old Souls" nebo novince "Trigger" nebudete na nic z toho myslet a prostě pořádně zapaříte. Stejně jako samotná kapela, jejíž členové sebou na pódiu házeli tak mohutně, až se vlasatý kytarista Matthew Veck-Gilodi neuhlídal a napálil to hlavou rovnou do přistaveného mikrofonu. Rock 'n' roll, jak má být.

Deaf Havana je jméno, které byste měli znát, a po Carpark North před Thirty Seconds To Mars, Raphaelu Saadiqovi před Lenny Kravitzem, Skillet před Nickelback, Set It Off před Yellowcard nebo Redlight King před Shinedown jde o další ukázku toho, že při citlivém promotérském výběru nemusí být úvodní půlhodinka při čekání na hlavní hvězdu utrpením.

Když už jsme u toho čekání, nešlo si nevšimnout, jak hlasitě se v mezičase ze tří čtvrtin zaplněný Lucerna Music Bar rozezpíval u Fall Out Boy, Kings Of Leon, Macklemorea nebo Fun. Co myslíte, jak dlouho ještě potrvá, než nám kterékoliv z těchto jmen někdo dotáhne do Česka?

Samotné You Me At Six si po včerejšku můžeme z pomyslného seznamu přání vyškrtnout, už teď je ale zřejmé, že u nás nebyli naposledy. Co na tom, že v sále bylo víc než češtinu slyšet angličtinu, němčinu, italštinu nebo polštinu, britská pětka má naživo takový šmrnc, že až fanoušci Paramore a The Subways budou chtít vyzkoušet něco nového a dají šanci novince "Cavalier Youth", vezmou jejich koncerty útokem.

Zatímco předkapela sázela na delší, hodně melodické a až na dřeň jdoucí celky, punk-rocková hlavní hvězda klade důraz na jednoduchost, přístupnost, přímočarost a nebojí se ani čistokrevného popu. Že uhlazenější líbivost pomáhá, bylo hodně vidět i na složení publika, ve kterém převládaly náctileté slečny a svou přítomnost dávaly Joshi Franceschiovi a spol. najevo hlasitým pištěním a vysoko zdviženýma rukama.

Plechovka Red Bullu, která stála přichystaná před bicími, určitě nebyla první, kterou ten večer štíhlý zpěvák zahlédl. Od začátku do konce totiž po pódiu zběsile lítal jak králíček z reklamy na Duracell a dělal vše proto, aby se žádná část fanoušků obtočených kolem půlkruhového pódia necítila ošizená o jeho permanentní úsměv na tváři a divoké předklony, které přicházely snad s každým úderem do bicích Dana Flinta. Že You Me At Six stojí především na vzhledu a showmanství excentrického principála, dokazoval i zbytek kapely, který se spolu se svými nástroji opatrně držel po stranách pódia a nechal svého frontmana patřičně vyniknout. Zvláště pohled na zachmuřeného basáka Matta Barnese, jenž zřídka zdvihl oči k divákům, byl vyloženě v kontrastu s euforií nadýchaným klubem.

Na seznam odehraných skladeb se podívejte v setlistu, rozdělovat je na silnější a slabší stejně dost dobře nejde, tím spíš, když jsou si podobné jak hudebními postupy, tak reakcemi publika, kterému bylo lhostejné, zda jde o novinky nebo starší hity, a sborově odzpívalo a odskákalo úplně všechno. Vypíchnout lze snad jen svižnou singlovku "Loverboy", při které rozdováděný frontman naoko pleskal nic netušícího kytaristu přes zadek nebo závěrečný hit "Lived A Lie", během něhož mladý Ben Affleck zapomněl na rozpustilost a vykřičel jeho slova fanynkám do obličeje. Spolu s natočením sebe sama na mobil dvou příznivců však šlo o jeden z mála přímých kontaktů s publikem, které, ač vyloženě žadonilo o nějaký ten stage diving nebo dotyk svého idolu, zůstalo překvapivě neodměněno.

Sám zpěvák naopak několikrát odměněn byl, to když mu na pódiu přistála polská vlajka, kterou on sám akorát odložil na okraj pódia, taška s dárkem, do níž se ani nepodíval, nebo fanynky zdvihly připravené papíry s nápisem "We Are Believers", které z jeho strany zůstaly bez postřehnutelné reakce. Více uvěřitelného vděku by možná neškodilo, na druhou stranu ale proběhla i věta "Tohle je zatím nejlepší show letošního turné", takže těžko říct, jak to s tou pokorou nakonec vlastně bylo. Čert aby se v těch rockových hvězdách vyznal.

V souhrnu ale šlo o svěží, energií natlakovanou jednohubku, která dobře pobavila, nenásilně donutila k tanci, a hlavně nalákala zpocené, vyčerpané a ušlapané návštěvníky k účasti na nějakém z příštích koncertů You Me At Six i Deaf Havany v našich končinách. Prý to bude brzy, místo však zatím zůstavá obestřeno tajemstvím. Na takovém Rock For People by si ale své publikum našly obě formace.