"Svět je místo, co bude končit," vzkazuje Arca na desce "Xen"

Dostat ve čtyřiadvaceti pozvánku od samotné Björk ke koprodukci její nové desky - kdo z vás to má? Arca to má. Začal (si) hrát před pár lety, v roce 2012 vydal tři ípíčka ("Barón Libre", "Stretch 1" a "Stretch 2") a pak už se to vezlo. Spolupráce na "Yeezus" Kanyeho Westa, "EP 2" FKA twigs a letos ta Islanďanka. Aby potvrdil, že si letenku z Caracasu do Reykjavíku zaslouží, vydal začátkem listopadu na Mute svou debutovou dlouhohrající studiovku "Xen".

Patnáct stop z alba může za perex téhle recenze. Arcův zvuk je skutečně ojedinělý, minimálně na poli té polomainstreamovější/indie/artové tvorby. Je to elektronická hudba, samozřejmě, protože v rocku už vzniklo všechno, že... Mladý Venezuelan si vymyslel sestavu nástrojů, které znějí, jako když zkřížíte rozladěný klavír z hipsterského baru s houslemi a trancovými synťáky, a na ty nástroje přehrává, co se stopáže (nikoliv popovosti) týče, radio friendly skladby. S ničím se nepáře, dvě minuty mu zpravidla stačí k tomu, aby řekl vše, co potřebuje.

A potřebuje říct jedinou věc. Svět je místo, co bude končit. Ano, už to před ním řekliTata Bojs, ale stejně... "Xen" je deska, kterou si budete chtít pustit, až se všechno začne hroutit a sesypávat a vy k tomu z nějakého důvodu budete chtít ideální soundtrack, aby to jako že všechno hezky ladilo. Divoké změny tempa v úvodní "Now You Know" střídá odpočinková (ne však uklidňující) "Held Apart" a tu zas nervní titulní kus. A do toho se uprostřed následující "Sad Bitch" najednou, jakoby odnikud, vyloupne překrásná (a na Arcu překvapivě harmonická) melodie.

Ano, je to elektronická deska, ale pokud byste si chtěli trsnout, sáhněte radši po jiné placce. I když třeba ve "Slit Thru" zaznamenáte dancehallový beat, do nějaké kalby se asi nepohrnete. Celou nahrávkou se táhne takový nehmatatelný pocit stísněnosti, který vrcholí v polovině alba skladbou "Thievery".

Jedinou slabinou tak zůstává Arcův specifický nástrojový arzenál. I přes rozhádané smyčce ve "Family Violence", klavír ve zmíněné "Held Apart", útržky vokodérovaného hlasu ve "Wound" nebo to bušení od sousedů v "Bullet Chained" zní celek chvílemi tak trošku jednotvárně. Arca podřídil "Xen" zvuku, náladě a instrumentaci natolik, že tím posluchač může nabýt dojmu, že už nikam dál jít nemůže. Že ta deska Björk bude znít stejně, jen se zpěvy. Na druhou stranu tomuhle týpkovi nikdo nemůže upřít, že zní opravdu originálně, překvapivě svěže, uhrančivě a že v sobě má něco, co prostě bere dech.