Festival Struny podzimu si s programem klubové noci Spotlight dost vyhrál. Jeho součástí bylo na main stage Roxy celkem pět účinkujících. Vévodili mu prestižní cenou Mercury Prize čerstvě ocenění hiphopeři Young Fathers a také Taylor McFerrin, syn slavného otce Bobbyho, který zděděný talent uplatňuje ve svém ambiciózním elektronickém projektu. Ačkoli večeru vládla mimořádně pestrá dramaturgie, podařilo se do jeho skladby vnést tolik nosných prvků, že přechod z jednotlivých žánrů od goth elektra přes ulítlý jazz fusion až po hip hop byl nenápadný a zcela plynulý. Umožnil vyniknout každému z interpretů v plné síle a publiku neztratit potřebný kontakt s děním na pódiu, a to i přesto, že klubová noc trvala přes čtyři hodiny.

Už první z hostů, česká varhanistka, která si říká KATT, po jejímž boku se objevil francouzský producent Da Fake Panda, daleko předčila obyčejný warm-up. Na první poslech její projev mohl působit jako lehce kýčovitá dark seance ve dvou, čas strávený na jevišti ale hrál v její prospěch. Aniž by se člověk musel příliš koncentrovat, spontánně se podvolil náladě ve vzduchu. Připsat zásluhy bylo třeba především surovému zvuku varhan, které zněly jako vytržené z kostela, a řezavému vokálu KATT. Mladá umělkyně se nevyžívá ve zpěvných melodiích, preferuje výraz podobající se zaříkávání. Potěšit jím musela všechny nepopaře. Elektronická podpora Da Fake Pandy tak akorát doplňovala hru na neoposlouchaný nástroj a pomohla udržet se KATT na tenké hranici mezi otravně přigothlým rukopisem a cool věcičkou, která má potenciál oslovit i náročnější publikum.

Zcela z jiného soudku bylo navazující vystoupení Newyorčanky s karibským původem Xenie Rubinson, jejíž tvorba vychází z jazzu, modernizovaného pomocí důrazného elektronického hávu. I její číslo bylo charakterizované osobitým vokálním charakterem a výraznými klávesovými party. Pokud bylo na vystoupení zatím nepříliš známé interpretky něco výjimečné, byl to zejména tvrdý a chladný zvuk, který kontrastoval s jižanským temperamentem a klasickou jazzovou průpravou. Xenii by však neuškodilo dopřát si ještě nějaký ten čas na dozrání. Dvoučlenný projekt, ve kterém veškerou produkci zabezpečuje pouze hudebnice sama společně s bubeníkem, trochu kulhá na zadní. Z hlediska energie a emocí, které se ze sebe dvojici podařilo vyždímat, problém nenastával, na Xenii ale bylo znát, že si toho na sebe nakládá trochu moc. Kombinování role muzikantky, zpěvačky a částečně také tanečnice se zbytečně podepsalo na jejím jinak fenomenálním zpěvu, kterému se nedá vytknout nic než místy příliš silné příznaky americké školy, pokud jde o používané techniky. Snad o slečně ještě uslyšíme.

Opačný přístup než Xenie Rubinson zaujala britská hudebnice Law Holt, která na sebe nedávno upozornila EP "Haters & Gangsters". Drobná devil woman si vystačila s reprodukovanými podklady, a mohla se tak naplno věnovat pouze hrátkám se svým hlasem. Atmosféricky laděné beaty doplňovala triphopově houpavými melodiemi, jindy decentním rapováním. Nebyla v tom sice taková dávka odvahy a experimentu jako v případě Xenie, vyzdvihnout však lze větší preciznost a vyrovnanost setlistu. Law Holt posloužila jako přímý můstek mezi dosavadním line-upem a hlavními hvězdami večera. S Young Fathers je spřízněna tak trochu i hudebně, například tím, že s oblibou naživo hrává cover jednoho z jejich největších hitů "I Heard". Vzájemné propojení mezi oběma vystupujícími dostalo v Roxy značný prostor i posléze, neboť v průběhu Spotligt byla Law Holt s Young Fathers na pódiu doslova pečená vařená.

Mladí otcové vlítli na věc podle plánu chvíli před desátou večer a představili show odpovídající jejich klasickému schématu, které, dlužno říct, funguje pořád stejně spolehlivě. Tahounem byl jako vždy dlouhán Alloysious Massaquoi, který je ze všech kluků v partě největší pěvec a z toho titulu se mu dostává úměrně prostoru. Dredatý mrňous Bankole se záporákem Grahamem Hastingsem jako obvykle obstarávali důležité vedlejší role. Takhle jsou u Young Fathers karty rozdané. Graham vypadal o něco vyndaněji než jindy - těžko říct, jestli to bylo jenom na efekt, nebo si dal před gigem něco, co neměl. Knoflíky ale každopádně kroutil zodpovědně a svoje party dával na jistotu. S tancem kluci poměrně šetřili. Nejvíc se utrhl ze řetězu Bankole, který si neodpustil ani svoje upřené pohledy do publika, při nichž se každý, kdo náhodou místo na stage koukal do mobilu, musel zrudnout až na zadku.

Show Young Fathers měla nepopiratelný spád. Na alternativnější a povětšinou pomalejší kousky z aktuálního počinu "Dead" v podstatě nedošlo. Prim hrály nejznámější pecky jako "Rumbling", "Get Up", "Sister", "Romance", "Queen Is Dead" nebo "Deadline", které s nepatrnými odchylkami vyzněly obdobně jako na albu. Klukům zvuk přál jako ostatně všem účinkujícím. Vokály se sice čas od času lehce slévaly, nešlo ale o žádné dramatické vady na kráse. Nepřidávalo se na stopáži ani se nerozjížděly žádné nové variace. Zpestřením bylo již zmíněné zapojení Law Holt, která se díky svému androgynnímu vzezření na chvíli stala regulérním pátým členem kapely. Hlas navíc dodal Young Fathers na síle, o změně projevu se hovořit nedalo. Setlist neměl slabšího místa, těžko něco vyzdvihnout. Člověk se nestačil rozkoukat a už aby se s laureáty Mercury Prize pomalu loučil. Zařazení hitu "I Heard" na konec herního času proto bylo celkem strategické. Málokterá z předcházejících písniček měla totiž natolik silný slogan jako "Inside I’m Feeling Dirty", který si kdekdo s chutí půjčil do úst a odnesl si jej domů zarytý v paměti.

Na chvost klubové noci umístily Struny podzimu vycházející hvězdu Taylora McFerrina, který se nedávno blýsknul vydáním debutového alba "Early Riser". Vesměs s nadšením přijatá prvotina vyvolala i mezi pražským publikem velké očekávání. Setkání s Taylorem tváří tvář v prostředí Roxy sice nelze označit za zklamání, na to předvedl více než dost, ale hovořit ve vztahu k jeho vystoupení o novém definování pódiové one man show se s čistým svědomím přece jen nedá. Jako kulisa vlažné party by jistě obstál, v pokročilé pozdní hodině pro posluchače, kteří se přišli bavit, bylo jeho číslo trochu moc chill. Zvlášť po Young Fathers. Bez ohledu na to, zda je beatbox svým způsobem přežitou technikou, či není, bravurně jej zvládat a k tomu zdařile stavět náladu je jistě obdivuhodné, na udržení pozornosti plných řad publika to však nestačilo. Taylor se nicméně dočkal vřelého přijetí plného respektu a nepochybně dokázal, že ne náhodou je synem svého otce. Pokud však ve své kariéře vykročí ještě o něco dál ze šlépějí Bobbyho MecFerrina, nebude mu to jistě ke škodě. "Early Riser" zatím držte raději ve sluchátkách.