Je to vlastně dnes už polozapomenutá lapálie. V roce 1993 došlo k názorovým neshodám v kapele Garáž, které se většina kapely rozhodla vyřešit vyhozením dosavadního basisty Ivo Pospíšila. Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby Pospíšil nebyl zakladatelem skupiny a v té době již jediným členem pozůstalým z počáteční sestavy. Nicméně i takové věci se stávají. (Pamatuji si mimochodem, že tatáž situace nastala např. i v dnes již zapomenuté poprockové partě Mercedes...) Jenomže zakrátko se ukázalo, že Ivo Pospíšil má název kapely patentovaný! A tak se zbytek promptně přejmenoval na Tony Ducháček & Garage. Aby to ovšem bylo správně zaamotané, tak se Ivo Pospíšil (dnes mimochodem basista doprovodné skupiny Ivana Krale) obklopil novými spoluhráči a založil skupinu novou, které dal jméno Garáž. Ta vydala brzo desku, o které je tu dnes řeč, a zakrátko nato se - víceméně bez většího zájmu publika - rozpadla.

A v tom je asi největší a dost možná, že dokonce jediný, problém téhle desky. Kdyby se nejednalo o naschválový podnik, ale regulérní skupinu s ochotou vykročit do budoucna (ne nadarmo se tomuto seskupení často říkalo Trucgaráž), bývalo by možná dnes lecos jinak. Takhle se Pospíšil vystavil přímé konfrontaci s Garage, která byla tehdy ve vynikající formě, a celý projekt vyzněl jako zoufalé gesto. Což je ve výsledku hodně škoda, protože odmyslíme-li si existenci Garage, ta deska ani po osmi letech neztratila nic ze svých kvalit a potenciálních hitů je tu tolik, že by si mnozí mohli jen závistivě povzdechnout, že takový repertoár nemají.

Za svého hlavního spolupracovníka si Pospíšil vybral bývalého zpěváka severočeských Solomon Bob Martina Červinku a jako autory oslovil Ivana Krale a Mejlu Hlavsu, kteří se zde až překvapivě dobře doplňují, přičemž pod některými kousky jsou dokonce podepsáni i jako spoluautoři. Jsou to pěkné melodické písničky, v nejlepším smyslu "rádiové" ( i když v Čechách pro tento účel zase asi zůstane jen u Radia 1 a snad Radia Beat). Ale zároveň je to nefalšovaný rock, nijak podbízivý a plný energie. Červinka má onen stejně ležérní způsob zpěvu jako Tony Ducháček či bývalý zpěvák Prouzy Tomáš Hampel, ale na rozdíl od nich je na tom pěvecky mnohem lépe, což mu dává větší možnosti. Působí přirozeně a nekřečovitě jak v nadupané rockovce, tak v táhlém cajdáku. A stejně tak jako ostatní muzikanti pokorně slouží celkovému výsledku - neexhibuje, nesnaží se vyčnívat, podřizuje se citlivým, byť trochu konvenčním aranžmá. A přitom je svůj - snad jen v písničce "Jano" jakoby někde za rohem vykukoval Ducháček. Daří se mu i perfektně podpořit náladu skladby, případně ji i zvýraznit ("Radost"). Jediným stinným momentem alba je tak závěrečná, notoricky známá, a dnes již zlidovělá píseň o Muchomůrkách "Houby". Nejenže ji skupiny Půlnoc a původní Garáž již dříve nahrály s mnohem větším citem a lépe zaranžovanou, ale navíc jak praví lidové pořekadlo - opakovaný vtip není vtipem.

Abych se obloukem vrátil k úvodu - s odstupem času mi připadne o to víc škoda, že se tenkrát Ivo Pospíšil nepřenesl přes potřebu ostatním dokazovat, že se bez nich obejde tak okatým způsobem, a naopak se názvem a vším od původní Garáže nedistancoval. Třeba by pak nezůstalo jen u téhle jedné desky a mohlo být vše jinak. A ještě jeden mínus. Různé raritní bonusy a trocha detailních informací bývají dnes když ne standardem, pak určitě dobrým zvykem. Tady ovšem nic takového nečekejte. Firma se prostě neobtěžovala. Což třeba vzhledem k délce desky je docela s podivem. Nicméně v situaci, kdy bych letošní domácí alba, o kterých mohu bez uzardění říct, že jsou opravdu dobrá, spočítal na prstech, mě ta deska svou pohodou docela potěšila.