Mladičká Michelle Branch si záhy po vydání debutového alba "The Spirit Room" vysloužila přezdívku "Anti-Britney". Ačkoliv je to pojmenování velmi zjednodušující a založené převážně na vzhledu, Branch ukázala, že populární hudba v "nácti" se dá dělat i jinak. Jednoduchý a extrémně chytlavý poprock jak vyšitý.
Když mi pár týdnů před vydáním alba "The Spirit Room" poslal kamarád několik promo skladeb tehdy sedmnáctileté dívenky
Michelle Branch, zběžně jsem si je poslechl a zařadil si ji jako další "teen" zpěvačku vyzývavě zpívající písně od čtyřicetiletých korzárů majících na kontě stovky plytkých skladeb. A čekal jsem, až se na mě začne valit ze všech obrazovek videoklip, ve kterém se bude velmi spoře oděná vlnit, čímž se rychle probojuje na přední příčky hitparád. Nečekal jsem dlouho a klip k prvním singlu a prozatím nejúspěšnějšímu hitu "Everywhere" byl na světě. Z rádia jsem písničku dvakrát slyšel i v supermarketu (a to se snažím zdržovat se tam co nejméně). Druhý singl "All You Wanted" je momentálně šestý v singlové hitparádě Billboard. Celé album je sedmatřicáté a v žebříčku se drží už skoro čtyřicet týdnů. V úspěšnosti jsem měl pravdu. Všechno ostatní je ale úplně jinak.
Později, hned při dalším, už trošku soustředěnějším poslechu, jsem totiž snadno zjistil, že s Britney a spol. má Michelle opravdu málo společného. Je totiž bruneta :). Vážně - autorství v šesti případech a spoluautorství ve zbývajících pěti skladbách debutového alba. To je pro mne naprosto zásadní rozdíl. Jsem pak schopen nad něčím přimhouřit oko. V tomto případě nad texty. Od začátku do konce o lásce. Proč ne, skvělé a nevyčerpatelné téma. Jsou ale složeny z vět typu:
"'Cause I wanted to fly, so you gave me your wings" nebo
"'Cause when there's you, I feel whole". Jinými slovy veršíky, co si středoškolačky píší před spaním do deníčku. Jak už jsem ale naznačil, vzhledem k tomu, že jejich interpretka je zároveň jejich autorkou, je to přijatelné. Ostatně jsem ani nic víc neočekával, navíc například obrat
"I was lost / And you were found" se mi líbí moc.
Další rána. Branch nejenom, že si skládá hudbu i texty, ona taky hraje na hudební nástroje. Po pouhých třech letech od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky kytaru, už s ní nahrála toto album a v bookletu je uvedena i mezi klávesisty. Když k tomu ještě přičtu schopnost psát chytlavé poprockové melodie, tak už se nezadržitelně přesouvám do vrchní poloviny bodovacího spektra. Skladby jako "You Get Me Free" nebo "Sweet Misery" u mě opravdu zabodovaly. Jsou v nich (a vůbec na celém albu) patrné různé hudební vlivy, autorka sama jejich přítomnost potvrzuje, včetně Beatles,
Led Zeppelin, Alanis Morrisette a
Jewel (tu si nemůžu odpustit, Michelle u mě zase boduje). Obrovské zásluhy na kvalitách alba má
John Shanks (mezi jinými spolupracoval se
Stevie Nicks a Melissou Etheridge), který je jeho producentem, hráčem na všechny nástroje a nejčastějším spoluatorem hudby.
Příjemné je, že album se vydává jako Enhanced CD, na kterém najdete video (pozor, ne oficiální videoklip) k "Everywhere" a (pouhých) pět fotografií. Pokud chcete ze své evropské verze udělat americkou, stačí zastrčit do obalu booklet druhou stranou a jestli si vždy při několikastránkových poděkováních říkáte, že to už byste tam mohli být také, máte zde možnost. Je v nich políčko, do kterého můžete vepsat své jméno.
"The Spirit Room" pluje středním proudem bez jakýchkoli splavů, hrází nebo vírů. Vody, v nichž se pohybuje, jsou ale čisté, dokonce pitné. A vzhledem k tomu, že vím o mánii dospívajích dívek, které, aby byly jako Michelle, se hromadně učí hrát na kytaru, si myslím, že Branch je ideální vnadidlem, které přiláká mladé posluchače postupně ke vkusnější a náročnější hudbě.