Struny podzimu v pondělí přinesly velmi unikátní spojení Chrise Thilea a Brada Mehldaua a o dva dny později Hugha Masekely a Larry Willlise. Ti první vystoupili ve svatostánku naší populární hudby v pražské Lucerně, zatímco ti druzí ve svatostánku vážné hudby, tedy v Rudolfinu. Ačkoli je od sebe dělí několik desítek let věku a zkušeností, svým způsobem nejsou tyto dvojice od sebe tak moc vzdálené, respektive drobné paralely by tu byly. U obou je jejich součástí výborný klavírista, jenž zůstává mírně ve stínu toho druhého. Druhým členem je pak v obou případech excelentní muzikant, který také zpívá a jazz fúzuje s dalšími styly.

Hugh Masekela se do České republiky vrátil po poměrně krátké době. Před dvěma roky vystoupil na Colours Of Ostrava, ovšem v Ostravě byl se svojí kapelou. Nyní si ho mohli jeho příznivci vychutnat i s Larrym Willisem, který se postaral o úvod jejich vystoupení. Otevřeli jej skladbou "Hi Fly" a během večera rozděleného přestávkou do dvou částí zněly skladby jejich současníků i učitelů. Hodně čerpali například z repertoáru Luise Armstronga, Herbieho Hancocka nebo Charlieho Parkera, ovšem došlo i na africké melodie nebo skladbu francouzského skladatele Michela Legranda.

Dalo by se ale říct, že víc než o jednotlivých skladbách, byl tento koncert spíše o příbězích. Sám Masekela je skvělým vypravěčem a to jak hudebním, tak i co se týče mluveného slova. Ve svých čtyřiasedmdestáti letech je vlastně chodící encyklopedií newyorské jazzové scény, jejíž je nedílnou součástí, a navíc velmi vtipnou encyklopedií. Se svým africkým akcentem vyprávěl o seznámení s Larrym Willisem v době, kdy byl ještě operní zpěvák, a především historkami o legendách jako jsou Louis Armstrong nebo Miles Davis včetně parodování jejich slovníku a dikce. Už jen toto byl velký zážitek.

Podstatné bylo, že tyto zážitky pak přetavil i do hudební podoby a zcela zaplněná Dvořákova síň se tak od hned od počátku mohla zaposlouchat do příběhů vyprávěných jeho křídlovkou. Základ jeho hudebního projevu je veskrze klasický, či lépe řečeno mainstreamový, ale vzhledem k délce jeho kariéry, během níž do sebe nasával řadu dalších vlivů, se častokrát nechával inspirovat dalšími jazzovými styly. V čem byl zcela nepřekonatelný, je jeho cit pro intenzitu tónu a dikci. Když jsem psal o tom, že svým nástrojem vypráví příběhy, pak toto bylo tím nejsilnějším prostředkem. Skrz sílu a rytmus na publikum přenášel veškeré emoce, které do hudby dával. A že jich bylo.

Další příběhy se pochopitelně vyrojily ve chvíli, kdy se pustil do zpěvu. Jako zpěvák je velmi signifikantní a potvrdil to i v Praze. Svůj arzenál nicméně naplno rozvinul ve chvíli, kdy se pustil do afrických písniček. V nich využíval celý svůj rozsah od intenzivního hrdelního zpěvu až po cosi, co nejlépe vyjadřuje slovo skřek. Zpěv svého národa, díky kterému se stal i jedním z předních bojovníku proti apartheidu v J.A.R., navíc doprovodil použitím různých perkusí jako třeba cabasa, tamburína nebo cowbell. V těchto chvílích se pak připojoval se svým vokálem i Larry Willis, který jinak byl spíše tím, kdo doprovází. Přesto jeho um a možná i svým způsobem nedoceněná jazzová invence občas vyplavaly na povrch. Přesněji řečeno sám Masekela jí čas od času dal prostor, když si pouze stoupnul ke klavíru a stejně jako publikum vychutnával ten poklidný příval tónů známých melodií, které si ale Willis excelentně upravoval k obrazu svému. Vůbec by neškodilo, kdyby dostal více prostoru. Na druhou stranu, spolu pak působili neskutečně kompaktním dojmem, kdy vzájemná souhra a sladění, by se daly nazvat jazzovou symbiózou.

Ačkoli hudební vrchol Strun podzimu máme za sebou již od pondělí, rozhodně to neznamená, že by Hugh Masekela a Larry Willis na něm neměli své výsostné místo. Patřili k tomu tradičnějšímu a tomu odpovídalo i složení publika, v němž návštěvníci pod čtyřicet byli v defenzívě. Nicméní Masekelovo propojování jazzu a afrických vlivů a Willisova klavírní invence v písních starých desítky let, měli a mají co nabídnout i fanouškům jazzu, kteří obvykle obdivují muzikanty o několik generací mladší.