V rámci Zlaté edice od BMG se do obchodů znovu dostává debutová deska od skupiny Los Panchos s názvem "Řezy". Album vyšlo původně v roce 1997 a setkalo se s relativně slušným úspěchem. To je také zřejmě důvod, proč se na pulty obchodů vrací.
Zpěvák
Pancho je posluchačům znám z poslední doby především díky své sólové desce a jednomu singlu z rádií. Nebylo tomu ale vždycky tak, že by
Pancho hrál a pěl sám a k tomu ještě pomalejší, romantičtější skladby. Někdo si dozajista pamatuje na skupinu
Los Panchos, ve které krom Pancha působil ještě Vendy Šváb. Pravda,
Los Panchos se nikdy nestali velkými hvězdami, ani neplnili stránky bulvárních časopisů, za to na klubové scéně měli vybudované vcelku slušné jméno. Kapela už sice neexistuje, ale jelikož vydávala u BMG, mají posluchači možnost pořídit si jejich desku za zvýhodněnou cenu, neboť firma ji zařadila do své Zlaté edice<.
Ačkoli
Los Panchos nebyli žádnou hardrockovou skupinou, jejich hudební projev byl jak na desce, tak na koncertech přeci jen o něco tvrdší, než tomu je u samotného Pancha v současnosti. Kdybych měl album přiblížit jen několika slovy, asi bych použil termín klasický kytarový rock. Ačkoli by jméno skupiny mohlo budit dojem latinských vlivů, či dokonce latinskoamerické kapely,
Los Panchos toho s hudební tvorbou Jižní Ameriky mnoho společného nemají. Mnohem více spočívali v zajetí indie muziky a rock’n’rollu. Prostě kytarovka. Deska, která vyšla původně v roce 1997, má dvanáct písní, jejichž poznávacími znameními jsou krom charakteristického Panchova vokálu také výrazné melodické pasáže a zajímavé texty. Ne snad, že by se lyrické obsahy skladeb rovnaly hloubkovým sondám do umělcovy duše, sondám plným ontologických mouder, ale na tradiční témata - vztah muže a ženy, láska, hospody apod. - jsou u
Los Panchos nahlíženy vcelku vtipně a neotřele (tady je třeba zmínit, že texty si nepsali členové skupiny, nýbrž "najatí básníci"). Problémem desky je, že struktura a charakter jednotlivých písní jsou si navzájem dost podobné, tudíž je vyslechnutí celého alba v několika momentech poněkud nudnou záležitostí. Navíc ve mně pocity podobné averzi občas vyvolával i takřka dokonale čistý zpěv Pancha (to ale považuji za můj osobní "nedostatek").
Nějak nevím, jak té desce přijít na kloub. Možná, že kdyby se mi dostala do rukou v době svého vydání, tedy v devadesátém sedmém, byl bych k ní smířlivější. Avšak dnes se mi "Los Panchos" jeví jako vcelku monotónní album, které je sice poslouchatelné, ale pouze někdy a někde a s někým. Což nemusí být vždy devizou.