Thile a Mehldau bořili hranice a tvořili styl

04.11.2014 11:38 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

Festival Struny podzimu hostí pravidelně interesantní muzikanty. V pondělí se na jednom pódiu sešli hned dva, velmi rozdílní a s nástroji, které se k sobě na první pohled vůbec nehodí. Nicméně klavírista Brad Mehldau a mandolinista Chis Thile dokázali, že nic není nemožné, vlastně, že možné je vše.

Live: Chris Thile & Brad Mehldau

místo: Lucerna, Praha
datum: 3. listopadu 2014

Chris Thile & Brad Mehldau
© facebook interpreta
Jazzový klavírista Brad Mehldau rozhodně není českému publiku neznámý, vystupoval u nás už mnohokrát, avšak u mandolinisty Chrise Thilea už bych takovou povědomost neočekával. Nicméně rychlost, s jakou se vyprodal původně plánovaný sál kina Lucerna, vypovídala o opaku. Koncert se tak nakonec uskutečnil ve Velkém sále Lucerny, kde bylo velmi netypicky umístěné pódium na dlouhé straně, kolem něhož byly natočené řady sedících diváků. Byl to vynikající nápad, díky kterému se stala Lucerna ve své velikosti příjemně intimním prostorem. Ve tři čtvrtě na osm pak do tohoto prostoru vstoupili i Thile s Mehldauem.

Koncert otevřeli předělávkou "Scarlet Town" od Gillian Welch a vlastně hned od počátku rozehráli svoje umění do dokonalosti. Kdo zná Chrise Thilea z Nickel Creek, Punch Brothers nebo třeba ze spolupráce s Edgarem Meyerem či Yo-Yo Mou, mohl na toto vše zapomenout. Po boku Mehldaua totiž zcela popustil uzdu své umělecké duše a naplno ji nechal rozehrát svojí mandolínou. Jejich repertoár sice vedle několika vlastních skladeb tvořily například Dylanova "Don't Think Twice, It's All Right", "Fast As You Can" Fiony Apple nebo standardy Charlieho Parkera, avšak jejich provedení bylo z větší části velmi nekonvenční a nešlo jen o to, že byly v podání pouze klavíru a mandolíny. Většinu z těch skladeb oba pánové prostě pojali velmi nekonformně.

Popsat jejich improvizace, všechny úpravy a volné formy je takřka nemožné. Dalo by se říct, že řada jejich skladeb začínala drobným chaosem, jako by si každý z nich tvořil na daný kus svůj vlastní názor, svůj vlastní pohled, ale postupem času se k sobě začali přibližovat více a více, až oba nástroje splynuly v jeden harmonický celek. A toto byly schopni dávkovat a opakovat v určitých vlnách, protože řada kompozic se protáhla přes deset minut.

Chris Thile
© facebook interpreta
Asi nejoriginálnějším prvkem koncertu, vedle obou muzikantů, byl jeho styl. Ten osciloval někde na pomezí free jazzu, jazzového mainstreamu, bluegrassu, vážné hudby a folku s kořením rocku nebo irské hudby. Bylo navíc úchvatné sledovat, s jakou lehkostí a samozřejmostí si s takovýmto žánrovým rozptylem oba muzikanti poradili. Po chvíli vám spojení jejich dvou nástrojů přišlo naprosto přirozené, jako byste je vlastně slýchali v tomto gardu dnes a denně.

Do této chvíle jsem se snažil, aby to vypadalo, že spojenectví Mehldau-Thile bylo naprosto vyrovnané, ovšem pravda to není. Ačkoli je Mehldau bez diskuze skvělý muzikant, hlavní pozornost na sebe strhával především Thile. Bylo až neskutečné, kolik výrazových prostředků dokázal vyprodukovat prostřednictvím svojí mandolíny. Od klidných vyrovnaných tónů, kdy jeho prsty jen bublaly po strunách, přes intenzivní hru, jakou se prezentuje kdekoli jinde, až po neskutečně energické jazzové party, v nichž to vřelo, a vy jste se divili, jakou alternativu a progresi na ni dokáže zahrát. Kapitolou samu pro sebe byly momenty, kdy se v Thileovi protrhla hráz a on svojí mandolínou proměnil na chvilku v nástroj, který by mu záviděl lecjaký metalový kytarista. Při těchto neskutečně expresivních sólech se pak člověk divil, jak je vůbec možné se s takovou přesností a rychlostí pohybovat po malém hmatníku a na tak malé ploše strun. Obrovským kontrastem v tu chvíli byl obvykle Brad Mehldau, který se stoickým klidem preludoval na piáno, jako by se ho Thileovo bláznovství vlastně vůbec netýkalo.

Když už jsme u toho bláznovství - to není zase až tak přehnané a přenesené. Jakmile se totiž naplno Chris Thile ponořil do světa, kde byl asi jen on a jeho mandolína, začal působit opravdu jako šílenec či týpek, kterému byste se obloukem vyhnuli. Jeho tvář v několika sekundách vystřídala tolik obličejů, že by se podle nich dala učit psychiatrie. V klidnějších fázích naopak vypadal jako chlápek, s nímž byste zašli z fleku na pivo. Jeho zapálení hudbou ovšem nemá mezí a není tedy divu, že publikum bylo nadšené. Delší a bouřlivější potlesk jsem už dlouho nezažil, ale především se spontánně objevoval i uprostřed skladeb, což u českého publika mockrát nezažijete.

Brad Mehldau
© facebook interpreta
Vedle Mehldauova a Thileova muzikantského umění se ovšem tleskalo i Thileovu umění pěveckému. Zatímco Mehldau až na jednu světlou výjimku při přídavku v podobě "Dark Turn Of Mind" již jednou zmíněné Gillian Welch nechával svůj vokál ladem, Thile zpíval poměrně často. Není to pochopitelně žádnou novinkou, zpívá léta v Nickel Creek i Punch Brothers, ovšem málokdo si do této doby uvědomil, jak výborným zpěvákem vlastně je. Stejně jako na mandolínu fúzuje různé styly, to samé dělá i se svým hlasem. Není proto divu, že na sebe strhával daleko větší pozornost, a klavír tak zůstával mírně v pozadí, ačkoli byl nedílnou součástí koncertu. Svou hrou totiž zjemňoval a doplňoval mandolínu, respektive Thileův zpěv, a pochopitelně byly i momenty, kdy na pódiu dominoval on. Jeho lyrika a umění v tu chvíli naplno vyplouvaly na povrch a bylo v nich kromě Mehldauova vlastního stylu cítit i špetka Keitha Jarretta.

Ačkoli by to mohlo vyznívat, že v pondělí v Lucerně exceloval jenom jeden muzikant, není tomu tak. Chris Thile byl pouze viditelnější. Oba jsou ovšem virtuosy svých nástrojů a jejich síla a kouzlo coby dua spočívá v tom, jakým způsobem umí tyto dva rozdílné nástroje propojit a s jejich spojením pracovat. Vrcholem je pak jejich um, kterým míchají žánry dříve nespojitelné v jeden kompaktní styl. Ať už hovoříme o stylu, originální rytmice či nejrůznějších detailech, vše bylo unikátní, vlastně stejně jako celé vystoupení. My, kteří jsme je v pondělí v pražské Lucerně měli možnost vidět a slyšet, můžeme být hrdí, že jsem toho byli součástí.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY