The Script nikdy nepatřili ke kapelám, které bychom mohli označit za výjimečné. Už od debutu z roku 2008 si šmidlili ten svůj urban pop-rock s klavírem, houslemi a špetkou elektroniky a stejně jako třeba The Fray, The Shins nebo raní Maroon 5 doufali, že si jich díky dostatečné přívětivosti ke středoproudým rádiím někdo všimne. A ono se to občas i podařilo. "The Man Who Can't Be Moved", "Breakeven (Falling To Pieces)", "For The First Time" nebo dosud největší hit "Hall Of Fame" s will.i.amem dodnes patří k obstojným písničkám, které zná skoro každý, byť přiřadit si k nim jméno interpreta nebo ústřední tvář formace už může leckomu působit problém. Uposlouchat celá alba a neudusit se přitom vatou je ale ještě složitější. V tomto směru novinka "No Sound Without Silence" klade před posluchače dosud největší výzvu.

Tak monotónní, nudné a nezajímavé album totiž aby jeden pohledal. The Script jej nahrávali po návratech z koncertů v mobilním studiu jejich tourbusu a víc než cokoliv jiného z něj ční unavenost, aranžérská bezradnost, rezignace na zapamatovatelné refrény a úporná snaha naplnit bezmála třičtvrtěhodinovou stopáž vlastně čímkoliv, ale "hlavně ať už je to hotové".

Na druhou stranu, irskému triu určitě nemůžeme upřít snahu přijít s texty, které mají hlavu a patu. Ať už je to "It's Not Right For You" o hledání vhodné činnosti, které se v životě budete věnovat, dropkickovsky laděná "Paint The Town Green", v níž si frontman Danny O'Donoghue stýská po Dublinu, nebo singlová "Superheroes", v níž formace vysvětluje, jak se z obyčejných lidí stávají hrdinové, vždy platí, že byť se v zásadě nedozvíte nic zásadního nebo kdovíjak originálního, alespoň vás tím skupina neuráží. Poslední dvě zmíněné skladby navíc patří k tomu lepšímu z desky i po hudební stránce, ačkoliv je i tak zřejmé, že "Superheroes" se stala známou spíše díky setrvačnosti rádiových dramaturgů než díky kdovíjak převratné stavbě či hitovému potenciálu. Kdyby ji totiž nazpívala třeba poměrně neznámá konkurence typu SafetySuit, nikdo by si jí ani nevšiml.

Texty tedy ujdou, jenže jakmile se začnete věnovat jen samotné hudbě, zjistíte, jak strašně špatně na tom The Script v současnosti jsou. Nejenže nepřichází s ničím novým a jen recyklují postupy, které už jste jinde a lépe slyšeli tisíckrát, ale jejich vykrádání žánru i vlastní diskografie jde tak daleko, že si dokonce místy vybavíte podobnost s konkrétními skladbami jiných umělců. Kupříkladu píseň "The Energy Never Dies" je tak ukázkovou kopírkou "This Is What It Feels Like" Armina van Buurena, že to musí trknout snad úplně každého.

"No Sound Without Silence" je tak ve výsledku albem plným přehnaně dlouhých, bezpohlavních písniček ve středním a pomalém tempu, kterému schází invence, originalita, energie a vlastně jakékoliv zaznamenáníhodné momenty, kterých by se dalo chytit. Pokud to, slovy kapely, měl být prequel k jejich debutu, pak lze s přirovnáním k raným demům, na nichž je ještě spousta práce, prohlásit, že záměr se vydařil. Nabízí se ale otázka, proč byste nahrávce, jejímž největším kladem je nádherný obal, měli vůbec dávat šanci. Zvlášť když všude kolem naleznete tolik okouzlující muziky.