Calm Season pokřtili "Symboly" jako opravdové hvězdy

V životě člověk zakusí mnohé zlomové okamžiky - skládání zkoušky dospělosti, vysokoškolskou promoci, první vztah, pracovní poměr, svatbu, dítě... Tyto momenty přirozeně provází nervozita rozpoutaná očekáváním. Velké události takto lidský jedinec nazývá podle bezprostředního dopadu na jeho život. A asi jen těžko by si někdy představil, že obdobné příznaky blížícího se významného neznáma pocítí na hudebním koncertu.

Calm Season, dvojice kytaristy a zpěváka Adama Vopičky a violoncellistky a vokalistky Terezie Kovalové, teprve před dvěma lety zpečetila dobrý nápad založit kapelu debutem "Mosaic Views" a využila k tomu jen to, co uměla nejlíp, tedy zvládnutou hru víceméně jen na dva nástroje. V Paláci Akropolis v roce 2014 odehrála koncert, při němž se nekontrolovatelně sunula spodní čelist k zemi. Bez nadsázky. Emoce vřely, telepatie mezi hudebníky a publikem vibrovala tak, že se srdeční tep zbláznil i u těch pod pódiem.

Punc velkoleposti večera nastínila již scénická výprava. Pokud člověk dorazil do kulturních prostor ještě před vystoupením klavíristy Michala Šupáka, mohl se pokochat působivou symbiózou přírodně laděných rekvizit a interiéru haly - věděli jste, že nad pódiem vyrůstají ze stěn choroše a na bočních stranách se ladně nesou jakési víly? Ve spojení s vějířem listů coby rekvizitami kapely si nešlo odepřít myšlenku na "Pohádky z mechu a kapradí". A to éterické pozadí s nádhernou růžicí uprostřed a bílými šály jako symbol neposkvrněnosti! Ale zpět na povrch zemský.

I když ne tak úplně, protože klavírista Michal Šupák je s nadsázkou potomek boží. V roli předskokana setrval snad jen dvacet minut, do příběhů a aur skladeb jeho či převzatých ale vtáhl okamžitě. A to díky mokrému úvodu "When It Rains" od amerického pianisty Brada Mehldaua. Jen na chviličku se v hlavě udržela vzpomínka na "Rain" z debutu Charlie Straight, již ale vzápětí zapudila jistota před očima a úleva, že nechtěné zatajování talentu uvnitř kapely je to tam. Jazzovou kompozicí jakoby ležérně nahodil neviditelnou třpytku do publika pohodlně uvelebeného na židlích. Aby je z nich vzápětí zvedal.

Jeho noční vlak ("Night Train") putoval devět minut spíše než panenskou industrializovanou krajinou plnou strojů, továren a emisí. Jejich konflikt Šupák hudebně přenášel zběsilou prstohrou a dynamikou, při nichž se zatajoval dech. Dělo se tak i na letošním ročníku soutěže Pianista roku - nejen touto písní umělec uhranul porotu, jež mu věnovala trofej vítěze. Hudebník vystupoval neuvěřitelně skromně, až nesebevědomě, zároveň ale neskutečně bavil kontrast pokorného uvedení skladby a její vysoká obtížnost. "Tuhle píseň jsem složil dneska," prohlásil před singlem "Next 48 Hours", vzbuzujícím pekelný neklid. To jen tak mimochodem, že ano. V závěru jeho prsty zešílely natolik, že do cíle dosprintoval v drum'n'bassovém rytmu. Šupák na Hrad!

Vpasovat do role předskokana tvůrce vážné, výhradně poslechové hudby byl od headlinerů večera mazaný tah. Jak autorce již před dvěma lety v rozhovoru pro Musicweb.cz potvrdili, švitořivost publika je dokáže podráždit. Zvlášť proto, že její příčinu ještě vědci nerozluštili. Záměr nerozdivočit návštěvníky podpořila i forma koncertu - plochu před pódiem plně pokryly židle. Jediným neduhem tak bylo ustavičné "prásk" od vchodových dveří sálu. Naštěstí alespoň jen při prvním vystoupení. Další svědectví o tom, že úterní večer s jistotou patřil Calm Season.

A Vopička s Kovalovou si to dobře uvědomovali. Kytarista již dříve přiznal, jak moc pro ně tento večer znamená. Bylo to vidět, slyšet, cítit.

Případ číslo jedna - symbolicky (tomuto slovu nelze odolat) vyzdobená scéna, vizáž protagonistů, složení kapely. Elegance vyzařující z tandemu nesmírně korespondovala s jevištní výpravou. Nechť Vopička odpustí, Terezii je nutno vyzdvihnout především - a to pro dokonalý soulad její femme fatale image s důrazem na decentní blond lokny a splývavých bílých závěsů. Jako by jedno bylo metaforou druhého.

Výběr členů do koncertní sekce nepřekvapil. Byl totiž symbolický. Pozici kytaristy obsadil Jakub Švejkar z Black Lion, který k natočení nové desky zapůjčil chatu v Krhanicích. Za bicími zasedl Iby Pop, doprovázející například Báru Zmekovou. A kdo si na krk pověsil baskytaru? Producent "Symbolů" a tak trochu šedá eminence Calm Season. Lukáš Chromek, pochopitelně.

Hlediska druhé a třetí spolu úzce souvisí - jejich spojovníkem byla nervozita. Nikdy předtím ale snad nelichotila víc - když zpěvák po nástupu na intro "Symbol I." lehce roztřeseným hlasem spustil niterní manifest "Prázdný domy" s ústředním motivem pátrání po smyslu života, jako by publikum jeho drásavost pocítilo na vlastní kůži. Zkoprnělo a tiše naslouchalo do samotného konce slavnosti. Vzniklé dusno ale přetrvalo jen do druhého singlu, kdy se violoncellistka s pobaveným úsměvem chopila mandolíny. Po vlastním aktu křtu zpěvačkou Lenkou Dusilovou, provázeném tragikomickými a pohotovými proslovy, bublina napětí nevratně splaskla.

Obzvlášť po hlášce Vopičky vzpomínající název křtěného alba, kdy poznamenal, že dneska vše opatřuje slovem "symbolický" - tedy i v případě rozhovoru se zvukařem, jemuž oznámil, že mu symbolicky zaplatí. Obratně zaperlil kupříkladu ještě před historicky úplně první písní s Terezií "One Chance To Live". Řemeslo Horsta Fuchse okoukal pečlivě - nejenže si dle něj každý přítomný jedinec užije koncert opravdu na maximum až po koupi nové desky spolu s předcházející, které si potom odnese v tematicky potištěné tašce, ale dokonce k nim dostane samolepky zdarma. A to si prý dvojice před koncertem řekla, že se tentokrát "nebude tolik vykecávat".

Po tom všem se zdá být krystalický zvuk a téměř bezchybné provedení skladeb jen jako třešnička na dortu. Významem ano, ale velikostí samozřejmě ne. V bloku starších písní se potvrdila přímočarost kombinace kytary a violoncella, u singlů ze "Symbolů" mrazivá autenticita sdělení. Přesně jak dříve říkal Adam: lidé jako by si teprve u českých textů uvědomovali sílu sdělení. A troufám si říct, že právě jim patřil z velké části závěrečný potlesk vestoje.

Koncert tuzemské kapely coby dosud nejintenzivnější podzimní hudební zážitek? Pro mnohé to může znít jako paradox - a smutný. Calm Season vystoupením v Paláci Akropolis jeho negativní charakter částečně rozpustili, depresi vytlačili depresí. V tom nejúchvatnějším kabátě.