Train se v lehkém nadprůměru udrželi. "Bulletproof Picasso" střídá skvělé momenty s těmi příšernými

19.11.2014 14:00 - Jan Trávníček | foto: 947freshfm.cbslocal.com

Hitů už mají na svém kontě požehnaně, přesto se v případě nové desky "Bulletproof Picasso" kalifornští pop-rockeři Train rozhodli, že jich ještě pár přidají. Jejich úmorná snaha o vytvoření další "Hey, Soul Sister" nebo "50 Ways To Say Goodbye" ale vyvolává protichůdné pocity. Stojí novinka za váš čas?
7/10

Train - Bulletproof Picasso

Skladby: Cadillac, Cadillac, Bulletproof Picasso, Angel In Blue Jeans, Give It All, Wonder What You're Doing For The Rest Of Your Life (feat. Marsha Ambrosius), Son Of A Prison Guard, Just A Memory, I'm Drinkin' Tonight, I Will Remeber, The Bridge, Baby, Happy Birthday, Don't Grow Up So Fast
Vydáno: 15.9.2014
Celkový čas: 43:39
Vydavatel: Sony Music
Train bývali skvělou kapelou. Hráli sice jen vcelku obyčejný pop-rock, ale stejně si, podobně jako třeba Matchbox Twenty, Switchfoot či The Calling, dokázali se svým zdánlivě vyčerpaným žánrem vyhrát tak, že si jich díky několika přímočarým a skvěle napsaným hitům všimli američtí, ale občas i evropští posluchači. Pak ale přišel rok 2005 a čtvrtá, kvalitativně vcelku průměrná řadovka "For Me, It's You" naprosto propadla. Parta kolem zpěváka Pata Monahana se ale nevzdala a o čtyři roky později smetla hitparády hitem "Hey, Soul Sister". Protože ale v honbě za komerčními úspěchy razantně změnila svou muziku a s pomocí producentů ji upravila na míru tehdejších rádiových trendů, dřívější fanoušci skupiny začínali, i přes nesporné popové kvality "Save Me San Francisco", větřit průšvih.

Následující řádovka "California 37" nový hudební směr dále následovala, a přestože stále obsahovala několik vydařených kousků (např. nesinglové "This Will Be My Year", "We Were Made For This", "To Be Loved"), těžko skrývala fakt, že šlo jen o zrecyklování tři roky starých postupů. Novinka v trendu recyklace pokračuje a opět vás zahltí jak úžasně neodolatelnými, tak také katastrofálními písničkami.

Bez dlouhého zdržování můžeme prozradit, že to nejhorší opět obstarávají singly. Jak reggae-rockově ubíjející úvod "Cadillac Cadillac", tak první ukázka "Angel In Blue Jeans" s vybrnkáváním na španělku, monotónní rytmikou a stupidním halekáním namísto refrénu patří ve více jak dvacetileté kariéře Train k tomu úplně nejhoršímu. Nepřeslechnutelná rádiová podbízivost, slizká snaha o líbivost a laciný text, v němž kapela dělá reklamu novému telefonu od Samsungu, jsou propriety, které bychom čekali možná u Jennifer Lopez nebo Avril Lavigne, Train ale mívali trošku vyšší ambice. Na druhou stranu, pokud byli schopní natočit vánoční písničku pro Coca-Colu...

S dalšími minutami už ale naštěstí bude jen lépe. Ne že by zbývajících deset kousků bylo svým zaměřením výrazně odlišnějších a alternativnějších než prozatímní singly, ale křečovitá snaha o další mezinárodní hit naštěstí ustupuje lehce do pozadí a skupina je na nich o poznání uvolněnější a nešetří jak aranžérskými nápady, tak pověstnými táhlými refrény v melodickém podání Monahanova okouzlujícího tenoru.

Pravda, lítostivá balada "Give It All" s přechody do falzetu a refrénem žadonícím "o ještě jednu společnou noc" sice ještě spolu s tuctovou, Gregem Kurstinem produkovanou "The Bridge" stojí někde na rozcestí mezi špatnou a dobrou částí nahrávky, ale jak titulní "Bulletproof Picasso" s výraznou klavírní linkou a silným refrénem, tak chytlavě rytmická "Wonder What You're Doing For The Rest Of Your Life" s hostující Marshou Ambrosius už pomáhají překlenout propast mezi nutnými hity a zajímavější částí stopáže. Mimochodem, pokud se poslední jmenovaná skladba dočká povedeného klipu a chytrého proma, může se bez větších potíží stát jedním z největších hitů kalifornské formace. A to dokonce i přesto (nebo snad právě proto), že svou rozverností může leckomu evokovat o generaci mladší One Direction.

Ve středním tempu se držící country-rocková "Son Of A Prison Guard" už sice hitovost postrádá, naproti tomu ale kromě populárního pískání a nenápadného banja nabízí i obstojný text, v němž se v kratičkých příbězích zpívá o pravé lásce, díky čemuž skladba získává lehce folkový nádech.

A pokud vaše hudební znalosti sahají i do minulosti, měli byste poznat, že úvodní pasáž "Come back, come back, come back, baby" ze sympatické "Just A Memory" pochází z americké klasiky "Pain In My Heart", jíž se asi největší pozornosti dostalo poté, co ji v roce 1963 na svůj novoroční debut nazpívala soulová legenda Otis Redding.

Pohrdnutí si ostatně nezaslouží ani pulp-fictionovské zahánění depky alkoholem v rozchodové "I'm Drinkin' Tonight", případně hned následující "I Will Remember", což je přesně ten druh obyčejné pop-rockové písničky, která je tak dobře vystavěná, že se na ni s každým dalším poslechem budete těšit víc a víc.

V podstatě od počátku existence Train platilo, že nejsilnější věci vytvořili, když se pustili do balad. A podobně jako u alb Maroon 5 platí, že to nejlepší si schovávají až na úplný závěr. V omluvné "Baby, Happy Birthday" tasí frontman všechny své zbraně a za doprovodu nenápadných smyčců nechává svůj sladký vokál nádherně rozkvést. Ovšem až závěrečná, intimní akustická balada "Don't Grow Up So Fast" o otcovství, kresbách pastelkami na zeď v kuchyni a dostatku písku v přesýpacích hodinách je za celou deskou tou vůbec nejkrásnější a nejdojemnější tečkou. Konec dobrý, všechno dobré? Zatím to tak vypadá.

"Bulletproof Picasso" je poslouchatelnou, i když docela rozporuplnou deskou, která střídá nejhezčí momenty diskografie kapely s těmi nejhoršími. Není to album, z něhož byste si sedli na zadek a do konce roku neposlouchali nic jiného, také to ale není počin, jenž by si zasloužil bez zájmu proletět kolem vás. Proto pokud se budeme soustředit hlavně na pozitiva a nad negativy přivřeme oči, pořád si za něj mohou držitelé tří cen Grammy odnést solidních sedm z deseti. I když je to tentokrát jen s odřeným nárazníkem jejich ikonického Cadillacu.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY