Britská kytarová scéna zažívá v posledních letech malou obrodu... Zanechme těch řečí raději hned v úvodu. Jak se může znovu rodit něco, co je tu pořád? Tradice ostrovních kytarovek je ve skutečnosti pevná konstanta a to, že je občas méně viditelná na úkor jiných hudebních vln, neznamená, že zmizela. V poslední době můžeme sledovat tedy pouze zvýšený příval mladých vlajkonošů, kteří se k jejímu pluku oddaně hlásí a krví podepisují slib věrnosti. Peace, Palma Violets, Childhood nebo například Wolf Alice - ti všichni dělají svým praotcům čest a stvrzují nesmrtelnost anglického rock'n'rollu.

Uprostřed této nezávislé omladiny můžeme vypozorovat jeden úkaz. Malou scénu ve scéně, seskupenou kolem Birminghamu, druhého největšího města Velké Británie. O novém Madchesteru je ještě brzy mluvit, nicméně i pro ni už našli novináři vhodné přízvisko a sdružují ji pod označením B-Town. Jejími vůdčími hlasy jsou Peace, indiepopaři Swim Deep a Jaws a nejnovější přírůstek, benjamínci Superfood.

Výraz benjamínci se vztahuje pouze k věku formace, který stěží dosahuje dvou let. Nová děcka ve městě to ale úplně tak nejsou. Třiadvacetiletý frontman Dom Ganderton se z minulosti může pyšnit produkováním raných nahrávek výše uvedených kolegů. Být v pozadí zatímco kamarádi se i díky vaší pomoci stávají novými miláčky (nejenom) NME ale docela zamrzí. Zvlášť když jste mladí a máte v sobě tu schopnost. Po nějaké době tedy uznal, že by bylo velmi logickým řešením mít i své vlastní bratrstvo neohrožených. Přes večírkové známosti se spojil s další trojkou hrajících a nový projekt byl bez velkých komplikací na světě. Podobně lehce se ho rozhodl i pojmenovat - Superfood.

Už tady nacházíme první paralelu ke služebně starším Peace. Při poslechu prvních studiových pokusů, které vznikly a do přízně posluchačů se vetřely neuvěřitelně rychle, se nabízí hned druhá podobnost. Zatímco Peace na debutu "In Love" zněli jako recyklát toho nejlepšího, co nám kdy rocková Británie do světa vyvezla, Superfood zase jako britpopová kapela, která byla kolem dvaceti let uložená v kryogenním spánku a konečně ji probudili. Celou svěží a úplně zapomenutou v devadesátých letech. A to včetně vizáže nebo třeba podoby oficiální webové stránky. Vždyť i ten název je naprostá 90's věc! (A bez obtíží připomíná Supergrass, což už, jak zpětně Ganderton přiznává, chyba a podcenění důležitého momentu vzniku titulu opravdu byla.)

Plnohodnotný debut "Don't Say That" všechny charakteristiky navozené již vypuštěnými songy a EP "Mam" jenom potvrzuje. A klidně to i k nelibosti členů napíšu! Název prvotiny jistě nebude náhodný a dokážu si představit, že se muzikantům otevírá kudla v kapse pokaždé, když se jich někdo zeptá, zda byl britpop při skládání materiálu jejich předobrazem, nebo je srovnává s Blur. Když ale někdo hraje britpop a skutečně zní jako Blur, opravdu není na místě se divit, i když věčně ty samé dotazy při rozhovorech samozřejmě musí být nervydrásající. Spousta publicistů to přitom nejspíš nemyslí nijak jízlivě a doopravdy by jim neměla za zlé, kdyby na plnou hubu prohlásili: "Ano, tyhle roky nás definovali, a ano, chceme se jim naší hudbou hodně přiblížit." Protože pokud nejsou nic než pouhý plagiát, tak potom takový, který se kvalitativně úplně vyrovnává svým vzorům.

Na klasických albech, jež vymezila mantinely britpopu, bývá v tracklistu obvykle schováno několik jasných adeptů na absolvování kurzu "Průvodce pro napsání dokonalého indie hitu". "Don't Say That" není výjimkou. "TV", zpověď dítěte televizní kultury poslední dekády minulého století, které už není schopné snít ani spát bez zapnutého přijímače v pozadí, stojí v popředí celé desky. Žádné komplikované informační ani zvukové sdělení, snadno zapamatovatelné melodie, trefný refrén - to je cesta k úspěchu, po níž se kapela na prvotině rozhodla kráčet.

Skvěle vizuálně ztvárněná instantní nineties bomba "Mood Bomb" snad byla stvořena podle těch nejdůslednějších učebnic žánru. "Right On Satellite" by oproti tomu skvěle fungovala jako znělka "Přátel" nové generace. Nostalgie uskupení ale není smutného rázu. Vlastně to ani není nostalgie. Čtveřice se ve zvoleném žánrovém údobí pohybuje naprosto přirozeně a během poslechu by vás ani nenapadlo, že byste mohli mít čest jenom s dalším revivalovým projektem. Nesmíme ostatně podceňovat fakt, že členové se v daných letech narodili, a tudíž je mají doslova v krvi.

Dovolím si ještě jedno porovnání s Peace. Zatímco ti mají ze všeho na první pohled jenom velkou srandu, ale ve studiu a na pódiu berou své řemeslo s precizností a vážnosti ostříleného matadora, Superfood jsou opravdu jenom superkámoši z víkendové párty, kteří se do záře reflektorů dostali neskutečnou rychlostí vlastně asi jen shodou šťastných okolností, a hodlají si to proto i náležitě užít. Aspoň zatím. Jméno nakonec nemuselo být velkým šlápnutím vedle. Jako superpotraviny jsou stejně šťavnatí, plní živin a dopující okolí nakažlivou energií. A chtějí s vámi prostě nějakou chvíli pobýt a strávit superčas.

Kytary v jejich rukou ožívají a pouští se do pestrých dobrodružství, v nichž se nezaleknou třeba ani hiphopových beatů. Asi aby ještě zvýraznily svou hravou nezávislost. Poslechněte si třeba skladbu "Superfood". Muzikanti také rádi mění tempa a po sloce obvykle přichází s méně očekávaným refrénem. Tak třeba v "TV" prvně pankáčsky halekají svůj text a vzápětí se mění v rozvolněnou partu z mokré čtvrti, k níž by bylo hříchem se nepřidat. V titulní "Don't Say That" jsou nejdřív otrávení a poté vám předvádí vzletné hlasové i nástrojové kreace. Jestli ale mají něco všechny položky v tracklistu společné, pak je to jejich superlíbivost.

"Don't Say That" zní jako přesně ta pulzující a živá prvotina, kterou byste očekávali od mladé krve. Možná chvílemi naivní, ale přesvědčivá. Možná chvílemi nesourodá, ale taková je koneckonců i duše člověka ve dvaceti a více letech. S příslibem ještě větších věcí do budoucna. A ještě něco si dovolím říct: patří k tomu nejlepšími kytarovému v letošním roce.