Vlastně moc nevím, čím to je, že Bad Religion jsou natolik akceptovanou a uznávanou kapelou, jakou jsou. Proč je berou nejen ti nezávislí, ale jako k modle se k nim často hlásí i zkomercionalizovaní neopunkeři. Spíš než melodičnost nebo nápady (zkuste vymyslet jediné album s použitím jen několika akordů tak, aby to nebyla po pár minutách totální nuda!) bych si tipoval, že to bude pro hudební poctivost, která je z jejich tvorby tak patrná. Bad Religion nejen že nikdy nikoho nenapodobovali, ale dosáhli toho, o čem spousta lidí, kteří dělají nějakou muziku jen sní - po určité době, kdy se drželi zuby nehty svého, je ti mladší začali napodobovat. A nejen to - díky vzedmuté vlně zájmu o neopunk si i finančně přišli na své, aniž by museli jakkoliv uhnout ze své léta nastoupené cesty.

Rekapitulace je po takových letech bezesporu na místě. Vždyť první zářez v diskografii učinili již před drahnými lety. Brett Gurewitz a jeho kamarádi si zkrátka nadělili pěkný dáreček. Nebo jim ho nadělila Brettova konkurence? Po návratu kapely pod křídla Epitaph jí ostatně nic jiného nezbývalo. Deska - jak podtitul napovídá - shrnuje léta u firmy Epic, labelu Sony Music, a konkrétně na ní najdete průřez čtyřmi alby a pěti singly z let 1994-2000. Třetina skladeb jsou koncertní nahrávky a došlo i na perličky jako jsou společné kousky s Biohazard či frontmanem Toten Hosen Campinem nebo německá verze titulní skladby. A to vše zabaleno do úhledného digipacku, ze kterého na nás míří Strýček Sam čtyřhlavňovým revolverem.

Abych se obloukem vrátil k úvodu. Ten výběr je velice povedený. Podařilo se na něj totiž nejen shrnout většinu toho podstatného, ale navíc jsou skladby řazeny s rozvahou, takže nápadité střídání pomalých a rychlých, agresivních nářezů a melodických až popových popěvků nejen, že je příjemné na poslech, ale i dává smysl a pocit, že se materiálu dostalo péče, jakou si zasloužil. Rozhodně záslužné je zařazení live verzí. Protože my všichni, kteří jsme tuhle partu naživo nikdy neslyšeli, si můžeme názorně ověřit, že to, co jsme už dávno tušili - že totiž Bad Religion nejsou koncertně tak uhlazení a nekonfliktní jako na studiových nahrávkách - byl předpoklad správný. A že ona "uvěřitelnost" má svůj logický základ. V sebevědomém pohledu dopředu. V něm je asi pětice Bad Religion podobnější třeba hardcorovým spolkům - tradiční punkové No Future, pasivní nezájem, zde je naopak nahrazován odhodlaným pohledem vpřed. Pohledem plným nesmiřitelnosti a nechutí se přizpůsobit. Oproti většině tradičních punkových kapel tak výjimečný nadhled, projevující se třeba fotografiemi alá skupina byznysmenů, to jen potvrzuje. Je to zkrátka pěkný výběr. Nebo to už jsem říkal?