Jediným smolařem večera byl nakonec fyfe (Paul Dixon), který pro nemoc na poslední chvíli své vystoupení zrušil a na pódiu za něj zaskočil Aid Kid (Ondřej Mikula), který v ten samý den uvolnil k poslechu svůj nový song "Broken Arp". Ten svůj zhruba čtyřicetiminutový set vystavěl od poklidnějších, téměř ambientních rovin k výrazným rytmickým zvratům a samplovaným melodickým útržkům. Mělo to vývoj a publikum se chvílemi nechalo zlákat k tanečnímu vlnění. Elektronický experiment napříč styly měl Ondra podchycený ve vlastní režii a nebyla to v dramaturgii samotného večera volba úplně mimo.

Toph Taylor, jak se SOHN jmenuje občanským jménem, si na výpomoc dovezl dva spoluhráče, se kterými vytvořili nejrealističtější zvuk podchycený na vypilované desce "Tremors", vydané letos na jaře u respektovaného labelu 4AD. Po nezbytné úpravě scény byly po ní přesně rozestavěny úzké světelné sloupky okolo pracovního pultu hlavního aktéra, ty vlastně s ostatními světly a stroboskopy utvářely tvář nachystané show, jež byla skvěle a logicky sestavena pro dechberoucí finále. SOHN měl k dobru ještě jednu velkou devizu - jistý a rozpoznatelný hlas. Ten nad vší zvukovou alchymií vládl, jako by byl nejenom dalším hudebním nástrojem a dirigentem (často si v tomto napomáhal pohyby rukou), ale současně i plnohodnotnou součástí výsledné mozaiky.

Svou nemalou úlohu pevně zvládl i zvukař, který přesně odhadl možnosti aparátu v MeetFactory, hrálo se sice hodně nahlas, ale nic nebylo zkresleno a naplno vynikly všechny kontrasty a každý sebelépe ukrytý detail ze studiové podoby "Tremors". Živé verze jednotlivých skladeb tak v sobě odhalily určitou nahotu a nepolapitelnou neučesanost, některé pošpiněné ruchy zároveň (asi) záměrně rozcuchávaly onu preciznost ze studia a více se rozpoutávaly jednotlivé atmosféry obepínající celý prostor. Nemálo fanoušků často zavíralo oči a nechalo se jen tímto skupenstvím unášet a vtahovat do melancholie ukryté v textech. SOHN tak sděloval svou niternou mantru; samotné napojení mezi ním a posluchači fungovalo od prvopočátku a nepotřebovalo ani žádné dlouhé proslovy nebo vysvětlující komentáře, ty by naopak působily rušivě.

Ve zhruba hodinu trvající zhudebněné kráse nechyběla novinka "The Chase", téměř kompletní album "Tremors" nebo b-strany singlu "Bloodflows". Počátek se nesl v poklidnějších vodách, kdy naplno zabíral jeho vokál, zejména v momentech, kdy přišly acapella vsuvky, odzbrojující pak byla dojemná "Tempest". Když přeci jen došlo na nějaké výraznější propletence beatů, klapotu a jiných rytmických výmyslů, byla u toho i živá baskytara. Šestero rukou pomocí mašinek vylučovalo organický životaschopný organismus, který chrlil energii, emoce a napevno odhalil skutečnost, jak je debut "Tremors" rozmanitý a důmyslně poskládáný. "Veto" a "Bloodflows" v první polovině setu byly ve finále jen prvotním třeskem nadšení, který dokonal závěrečný trojblok poskládaný z "Artifice", hybné "Lights" a hitové "Lessons". Bonusový nášup "The Wheel" tuto spirálu uzavřel a vesměs nikdo si nepřipouštěl, že už je vlastně konec.

"Tremors" rozhodně neprezentuje nějaký přímočarý, kolovrátkový pop - muziku, kterou tvoří SOHN, je potřeba vnímat v několika úrovních, až teprve tehdy ji rozšifrujete a dost tomu pomohl i tento první koncert u nás. Jamie Woon na letošních Colours of Ostrava předvedl podobně strhující vystoupení, z určitého úhlu pohledu jej ale SOHN přeci jen asi sesadil z pomyslného Olympu a urval si vítězství na svou stranu. Byla v tom opět notná dávka uvěřitelnosti, osobitosti a citu pro svou sebereflexi přetransformovanou ve fascinující hudební alchymii. "The Chase" bude spojnicí do blízké budoucnosti, ale kdo toto pondělí dorazil do MeetFactory, zažil hluboký ponor a vysátí emocí.