Rocková skupina The Smiths působila na britské scéně poměrně krátkou dobu (1982 - 1987), ale zanechala za sebou více než významnou stopu. Johnny Marr byl jejím kytaristou a podílel se i na její tehdy originální tvorbě. I přes poměrně krátkou dobu fungování stačili vydat hned čtyři desky, jejichž kvalita si držela solidní laťku. Za absolutní vrchol je pak považován poslední počin "Strangeways, Here We Come" z roku 1987. Sólové kariéře se nyní již padesátiletý kytarista a zpěvák docela dlouho vyhýbal. To zpěvák a bývalý frontman Morrissey byl (a stále je) v tomto ohledu o poznání aktivnějším umělcem. Johnny Marr po rozpadu původní skupiny nějakou dobu působil u populárních uskupení The Pretenders, The The či Electronic. V roce 2003 pak natočil dosud jedinou desku s nově vzniklou partou Johnny Marr And The Healers, nad kterou se však už zřejmě definitivně zavřela voda. Následovalo působení v kapelách Modest Mouse, 7 Worlds Collide a The Cribs. Teprve v roce 2013 přišlo na řadu jeho první sólové album "The Messenger", na které navazuje aktuálním počinem "Playland".

Tolik v rychlosti k hudební kariéře zajímavého a (hudebně) ryze britského muzikanta. Debut "The Messenger" vydaný zkraje loňského roku zastihl Johnnyho Marra v opravdu solidní formě. Hudebně byl sólový počin velmi logickým a přirozeným následovníkem bývalých The Smiths a jejich již zmíněné povedené poslední desky. Podobně vyznívá i recenzovaná novinka. Už první singl "Easy Money" poukázal na fakt, že složit pořádný brit-rockový hit stále umí. Chytlavý refrén i klasicky znějící kytarové riffy jsou ozdobou tohoto subžánru. Samozřejmě, očekávat podobně nabušenou celou nahrávku, kde by podobné pecky hrály od první do poslední minuty, by byla spíš utopická myšlenka.

Kolekce jedenácti písní nezní špatně, ale přece jen jí chybí více energických skladeb, které by materiál táhly kupředu. Takhle má hitový potenciál jen zmíněný singl "Easy Money". Najde se tu samozřejmě mnoho dalších zajímavých exemplářů, ale i po několikátém poslechu je problém si je zapamatovat nebo je z celé nahrávky vypíchnout. Písně splývají, za což může především jejich podobné, až stejné tempo s těžko odlišitelnými kytarovými podklady. Větší nápaditost především v kytarové hře by neuškodila. Přitom zrovna u skladatele-kytaristy je trochu s podivem, že zrovna tímto neduhem jeho tvorba trpí.

Za povšimnutí však stojí příjemná beatlesácká "The Trap" i titulní "Playland" - ty alespoň trochu vybočují z řady. Co naopak pochválit nelze, je hodně sterilní a suchý (ano i na brit-rock) zvuk, a možná právě proto vyznívá deska trochu nudně. Při bedlivějším poslechu je v ní jinak obsaženo mnoho zajímavých hudebních nápadů nasvědčujících tomu, že Johnny Marr do starého železa pořád ještě nepatří. Možná však vydání novinky, která přišla poměrně rychle po svém předchůdci, trochu uspěchal. Debut byl svěžejší a živelnější a představil víc zajímavějších skladeb. Přesto má cenu druhou sólovku britské ikony vyzkoušet a strávit s ní několik pěkných chvil.