Je to už více než jedenáct let, co Pavol Parikrupa recenzoval debutovou desku tohoto amerického tria, a nutno říct, že za tu dobu ušli jeho členové pořádný kus hudební štreky. Především tedy pak v mezidobí od roku 2007 do roku 2014, kdy společně nefungovali. Asi nejvýraznější je v současné chvíli mandolinista Chris Thile, jehož věhlas už přesáhl mimo hranice bluegrassu. Během těch deseti, respektive sedmi let se stal jedním z nejlepších světových mandolinistů a nahrává desky s Yo-Yo Mou a Edgarem Meyerem, koncertuje s Bradem Mehldauem a díky tomu už je známý jak fanouškům jazzu, tak i klasické hudby. Byla by pochopitelně chyba zapomenout i na jeho další projekt Punch Brothers. Ostatní rozhodně nezůstali pozadu. Jak houslistka Sara Watkins, tak i její bratr Sean byli například členy americké superskupiny Works Progress Administration, Sara koncertovala s The Decemberist a Sean společně s Jonem Foremanem ze Switchfoot založili skupinu Fiction Family.

Proč ale tohle všechno tak zeširoka popisuju? Je to jednoduché. Když se letos dali Nickel Creek opět dohromady, aby po sedmi letech nahráli svoji další desku "A Dotted Line", toto vše na ni mělo obrovský vliv. Skoro by se dalo říct - zapomeňte na všechna předchozí alba, tohle je zcela jiné.

Ono přízvisko progresivní sedí k této nahrávce naprosto dokonale. Nesmíte si ale představovat například progresivní rock, zde ta progrese spočívá v něčem naprosto jiném. Z každého tónu je znát, že se tu sešly tři individuality, každá z nich přináší nahrávce něco svého a přitom k tomu excelentně využívá umění zbývajících dvou. Odrazilo se to i to na stylu a na stavbě písniček. Zřetelně poznáte, kterou z nich napsal Thile, kterou Sara Watkins a kterou Sean Watkins. S bluegrassem se tu potkává folk, rock, vážná hudba, jazz, pop, country i špetka alternativy. Svůj podíl na tom může mít i producent Eric Valentine, který jinak pracuje převážně s rockery jako Slash, Taking Back Sunday nebo Smash Mouth. Stylové hrátky jsou tak výrazné, že se častokrát dostávají vlastně už téměř mimo proklamovaný bluegrass a Nickel Creek tím vytvářejí jakýsi nový styl.

Že to působí jako pěkný mišmaš? Ale kdepak, rozhodně ne. Z každé písničky, ba z každého tónu, je zřetelně znát určitá jednota, pramenící jednak z toho, jak dlouho se tito tři už znají, a také z toho, s jak vynikajícími muzikanty tu máme čest. Kompaktnost je daná i tím, že všichni tři nejenže hrají na své nástroje, ale hlavně zpívají, často i všichni dohromady. Z alba navíc sálá i obrovská pohoda, která zjevně panovala při nahrávání. Když se zaposloucháte do téhle desky, vůbec vás nenapadne, že někde něco chybí nebo přebývá, zkrátka vše je tam, kde má být. Tomu se říká dokonalost.

Dokonalost občas může zavánět sterilitou, ale na tu v případě "A Dotted Line" můžete rovnou zapomenout. Všechno na ní je tak neskutečně proměnlivé; každá písnička má zcela jiný nádech. Zní to, jako by se v jednotlivých členech za tu dobu hromadily zážitky, vjemy a myšlenky, o zkušenostech nemluvě a teď najednou ty nejlepší z nich vytryskly přímo na desku. A je úplně jedno, jestli se jedná o písničky pomalé (jako například zimní "Christmas Eve") nebo rychlé a dynamické (jako "Destinations" nebo "You Don't Know What's Going On"). Prakticky ani jedna nepostrádá určitý hitový potenciál, a to včetně dvou instrumentálek "Elsie" a úsměvně pojmenované "Elephant In The Corn", tedy "Slon v kukuřici". Vše je striktně akustické a přitom velmi nenásilné. Mimochodem, pokud budete hledat ten největší progresivní úlet, pak je to jednoznačně "Hayloft", kterou si Nickel Creek vypůjčili od kanadských alternativců Mother Mother. Dali jí trošku řád a udělali z ní jeden ze singlů.

Od první chvíle, kdy se do této desky zaposloucháte, vás musí zaujmout její instrumentální vyzrálost. O muzikantském umění členů kapely jsem už psal, ale to zdaleka není vše. Ve studiu je totiž doplnil již zmíněný kontrabasista Edgar Meyer, který dostal poměrně velký prostor, nebo jeden z nejlepších studiových bubeníků současnosti Matt Chamberlain. Není proto divu, že hudební doprovod je na "A Dotted Line" stejně důležitou součástí jako cokoli jiného, což samozřejmě dokládají i ony dvě instrumentálky. Dynamika, plasticita, určitá košatost jednotlivých nástrojů a jejich vzájemné provázání je častokrát tím, co primárně tvoří písničky jako takové a určuje jejich náladu a duši. Něco takového, co se těžko popisuje, ale ve chvíli, kdy se zaposloucháte, lehce pochopíte. Prostřednictvím svých nástrojů totiž Nickel Creek zvládají do jediné písničky vložit tolik nápadů a detailů, které by jiným vystačily na celou desku. A čím déle album posloucháte, tím víc jich nalézáte.

"A Dotted Line" je zdaleka nejlepším albem tohoto roku, které jsem měl možnost slyšet, a možná nejen tohoto roku. Nickel Creek si na něm vytvořili zcela nový styl, který leckdy konzervativní bluegrass posílá do zcela jiných dimenzí. Díky tomu, jakým způsobem jej Thile a spol. přemodelovali, se stal navíc přístupnějším daleko širšímu publiku, a to včetně toho evropského, pro nějž je často bluegrass něco, co roste někde na Marsu. Během pauzy se hudebně posunuli o míle dopředu a z dříve tria nadějných muzikantů se stala dnes de facto superskupina. Nebojte se tedy progresivního bluegrassu a zkuste ho také nasát, stojí jednoznačně za to.