My Chemical Romance oficiálně skončili v roce 2013, hloučky příznivců prolévají slzy dodnes. Respektive - abychom zůstali poplatní probíranému žánru - dodnes si řežou zápěstí. I když upřímně? Zaplakaly možná i řady ostatních, protože po poslední vý-bor-né koncepční řadovce "Danger Days: The True Lives Of The Fabulous Killjoys" smekl klobouk i nejeden posluchač seriózní hudby. Jestli platí úsloví, že v nejlepším se má skončit, pak ho tedy americká banda splnila do puntíku. Stejně za sebou nechala ve vzduchu viset všetečnou otázku, čeho dalšího bychom se dočkali, kdyby ve svém vzestupném vývoji pokračovala dál.

Každopádně dost emo úvodu. Tento článek totiž nebyl psán jako výzva pro navléknutí černého šatstva a držení další zádušní mše. Úplně jinak. Raději vyžehlete sváteční obleky. Dejte chladit šampaňské. A připravte spoustu barevných konfet, ať se co nejlépe trefíte do atmosféry oslavného večírku. Bude ho třeba. Debut "Hesitant Alien" vydal frontman uskupení, Gerard Way. A ten jednoduše hravě zahladí zkázu, kterou po sobě zanechal výbuch chemické romance.

Glamrockový otvírák "The Bureau" svým kostýmem halloweenského bubáka lže o zaměření celého alba a zní jako uvítání do kabaretu pokleslé úrovně. Máme se třást strachy i vzrušením před přehlídkou podivností a nočních můr jak z dílny Alice Coopera? Kdepak, třebaže pocity rozechvění z příslibu velkých věcí na obzoru jsou skutečně na místě. Zvonění telefonu na úplném konci dekadentního prologu probouzí z hypnotického snu a posílá nás do jiného světa, takového, který budeme s Gerardem Wayem obývat po zbytek stopáže. A už od prvních tónů "Action Cat" vás v něm zaskočí vlna pozitivní energie.

Úvodní singl i následující "No Shows" jsou jasnými sázkami na jistotu. Opovrhují až moc prvoplánovým mainstreamovým hávem, ale zároveň si pozornost poslouchajícího hodlají omotat kolem prstu na prvou, maximálně na druhou dobu. Byly zrozeny, aby se líbily a staly se novými, sborově zpívanými mantrami davů, jež mají raději tvrdší muziku. Co je na "Hesitant Alien" nejlepší? Že podobnou predispozicí trpí v menší či větší míře i většina dalšího materiálu.

Gerard se při nahrávání údajně nechal inspirovat britpopem. Už pouhá představa bývalého zpěváka My Chemical Romance kráčejícího ve stopách Pulp nebo Oasis zní poněkud bizarně. Bez muzikantových prohlášení by styl britské hudby pravděpodobně nebyl první, který by vám padl na mysl. S vědomím inspirace takového druhu už některé jeho otisky bezpečněji rozpoznáváte v kusech jako "Brother" nebo "Millions". Pořád je to ale britpop po americkém způsobu, se vší zámořskou dravostí a pompézností. Davida Bowieho a jeho rock'n'rollové chameleonství jako další studnici nápadů při procesu skládání ve zvuku uslyšíte už dříve.

Stejně je to ale především samotná osobnost Gerarda Waye a jeho umělecká aura, zastiňující svou výškou všechny další vlivy. I díky tomu lze jednoduše přehlédnout fakt, že motiv pro "Zero Zero" je vlastně až moc okatě vypůjčený ze "Song 2" Blur. Podobně neurvalou lavinu bubnů a kytar hudebník předvádí i v "Juarez". Zběsilost, punková mánie, touha po rebelii - něco ze vzorce MCR žije i v DNA Wayovy prvotiny. Vedle všech přidrzlých riffů a šílenstvím páteční noci vonících věcí ale zpěvák dokáže i zdárně kolébat dobře stavěnou kytarovou baladou s gradující architekturou, jako je tomu třeba ve skladbě "Drugstore Perfume".

Hledat na "Hesitant Alien" slabý moment je nevděčnou prací. Ať hledám, jak hledám, stále před sebou vidím jenom dobrou rockovou desku, tedy artikl, jakého je v dnešním hlavním proudu jako šafránu. Vidím důstojný debut, který nestojí na slávě předešlého hudebního teritoria jeho autora a má vlastní ksicht, jenž je ochoten vystavovat na odiv i navzdory případné nechuti ze strany zatvrzelých fandů skupiny. Vlastně si myslím, že dost dobře může oslovit také posluchače, kteří se od My Chemical Romance drželi vždy raději dál. Nevěříte? Tak potom vězte, že jste si právě přečetli recenzi z pera bývalého hatera kapely.