Aktuální řadovku "Strut" předznamenaly před časem singly "Sex" a "The Chamber". Oba dávaly tušit, kam se bude cesta padesátiletého Lennyho Kravitze ubírat. Stejně jako v případě minulé desky "Black And White America" mírně odbočil od svých rockovějších základů a více se věnoval zálibě ve funky, r'n'b a soulu. Novinka však šla ještě dál a oproti předchůdci je o něco vypiplanější a uvěřitelnější, čiší z ní lehkost a hlavně Lennyho nadhled a zkušenosti. Posluchač může pocítit, že muzikant ve svých letech už ví, co dělá a proč. Proto můžeme recenzovaný počin považovat za jeho jednoznačně nejdospělejší nahrávku.

"Black And White America" byla poctou černošské hudbě, čemu vzdává hold "Strut"? Těžko říct. Kolekce nemá tak zřetelně definovatelnou vizi jako předešlá alba, zato disponuje jasným hudebním obsahem. Už na bílé a černé Americe se Kravitz nejlépe prezentoval ve funkovějších skladbách, možná proto je novinka podobně laděných songů naplněná až po okraj. Vlivy funku zachytíte snad ve všech skladbách, příjemně je doplňuje soul (chcete-li neo soul). Žádné hard-rockové parády nečekejte, energické tracky ve stylu coveru "American Women" nehledejte. Tento sebevědomý hudebník si při dosažení svého půlstoletí vybral jinou cestu.

Rockovější polohu lze slyšet v baladě "She's A Beast", která připomíná zamilované období z dob "It Is Time For A Love Revolution", ale už z názvu je patrné, že zejména po textové stránce míří někam jinam. Spíš než milování deště a ód na lásku ve více jak deseti variacích se dostavila chuť na sex, erotiku a smyslnost. Těžko říct, co konkrétně ho k tomu vedlo, ale je chvályhodné, že zkouší a posouvá se. Druhým rockovějším zářezem se zdá být "I'm A Believer", ale i v tomto případě se ve skutečnosti jedná o rytmus s lehkým funky motivem. K nejpovedenějším kusům patří i pomalá, ale barvitá "Happy Birthday" s úžasnými žesti v pozadí a houpavý rytmem, který jemně a nenápadně doplňují sborové vokály v pozadí.

Lenny Kravitz se nikdy zcela záměrně nepouštěl do výraznějších experimentů. Nic na tom nezměnila ani deska "Strut". Pravdou je, že při pohledu zpět působí vývoj jeho repertoáru jako pokračování logickým a rozpoznatelným směrem, jenž rozhodně není důsledkem pouhé vypočítavosti nebo povrchní líbivosti. K umělcovým přednostem se nadále řadí i jeho muzikálnost a hudební cítění, patrné i z těch nejprůměrnějších skladeb (nejen) této nahrávky. V každé písni lze najít nějaký zajímavý, i když třeba nijak objevný motiv, riff, nápad. Těm, kterým se líbil minulý počin, budou z toho aktuálního nejspíš nadšeni. A ti, co už poslední roky Kravitze nesledují, budou jeho současnou tvorbu nejspíš ignorovat dál. To je ale jejich mínus.