Ke všem svým aktivitám jste nově přidala i herectví, když jste si zahrála hlavní postavu v nové slovenské pohádce "Láska na vlásku" (v kinech od 9. října, poznámka redakce). Jak jste se k této roli dostala?

Volala mi režisérka Mariana Čengelová Solčanská, která chtěla nějakou exotickou tvář. Hraji italskou princeznu a pro tu roli jsem se jim hodila. Nestojí za tím tedy nějaký zajímavý příběh.

K filmu jste nazpívala titulní písničku "Love In Your Soul", která je pro váš repertoár poměrně netypická. Pouštíte se v ní do hlubších poloh, které od vás dosud posluchači moc neznali.

Když jsme začali píseň s mým producentem Martinem Šrámkem skládat, věděli jsme, že děláme specifickou skladbu. Musela to být písnička, kterou lidi uslyší z rádií, aby sloužila jako pozvánka do kin, ale zároveň bylo důležité zachovat atmosféru filmu, protože patří k pohádce. Takže jsme s tím chvíli bojovali, protože není lehké vytvořit rádiovku, která je stále součástí filmu, obzvlášť když se pohádka odehrává v patnáctém století. Nějak jsme to ale vybojovali a vznikla "Love In Your Soul", máme i slovenskou verzi "Láska na vlásku". A pokusím se i o českou verzi. Český text už máme, jsem tedy zvědavá, jak se s tím popasuji (smích).

V současnosti veřejnosti také představujete projekt Hangover, složený ze tří chlapců, kteří soutěžili v X Factoru, kde jste působila jako porotkyně. V českých a slovenských podmínkách je to docela nezvyklý krok, protože se moc často nestává, aby se po soutěži porotce opravdu ujal soutěžících a pomohl jim v další cestě. Myslíte si, že právě to je důvodem, proč u nás na rozdíl od zahraničí většina finalistů talentových show neprorazí?

Není to o zemi, ale o přístupu těch konkrétních lidi. Já jsem měla štěstí, že si mě po účinkování v SuperStar (ročník 2011, poznámka redakce) našel můj současný manažer Lumír Mati. Jemu, svým producentům Martinu Šrámkovi, Andrejovi Hruškovi a PR manažerce Adrianě Čahojové jsem neskutečně vděčná a donekonečna bych jim mohla děkovat. Právě proto mám úspěch: nemyslím si, že jsem nějaká extra zpěvačka. Ano, mám svůj styl, který mi svědčí, ale právě tým kolem mě je to nejdůležitější. A většina soutěžících bohužel takové štěstí nemá, protože u nás je strašně málo lidí, kteří se práci s mladými talenty věnují a kteří to dělají dobře.

Určitě vám ale hodně pomohlo i to, že sama dokážete skládat písně.

Ano, to velmi pomáhá. Pro producenta je vždy skvělé, když má člověk, který s ním sedí ve studiu, nějaký názor a ví, co chce. Právě proto se moc dobře pracuje s Mambou Dashou, s Tiborem Gyurcsíkem nebo s Matějem Vávrou z X Factoru. A v tom je největší rozdíl mezi zpěvákem a umělcem - umělec ví, co chce a jak toho dosáhnout. Ne každý to v sobě od začátku má, ale dá se to naučit, pokud pracujete s dobrým producentem. Všichni se můžou časem naučit psát písničky sami a poznat, jaký styl jim sedí.

Díky účasti v X Factoru jste se stala asi nejmladší porotkyní, která v Česku a na Slovensku tuto úlohu zastávala. Zaznamenala jste nějaké negativní ohlasy lidí, kterým vadilo, že jste mladá a už koučujete?

Takové názory se objevily hned, jak byla má účast v porotě oznámena. Lidé tvrdili, že nemám zkušenosti a tak dále. Ano, je mi devatenáct let, jsem mladá, ale byla jsem tam z nějakého důvodu. Oto Klempíř byl v porotě, protože má zkušenosti z byznysu, Ondřej Brzobohatý je muzikant a fungoval i jako jakýsi psycholog, Sisa Sklovska řešila techniku zpěvu a já jsem tam byla, protože mám mladé uši. Zpívám, skládám a myslím si, že dokážu poznat hit. Dívala jsem se na soutěžící z různých úhlů pohledu, nehodnotila jsem jen jejich zpěv, ale i všechno ostatní, co by měla budoucí hvězda mít. Vždy jsem si řekla: 'Ten má toto a toto. Působí to na mě? Zapůsobilo by to na mé fanoušky? Ocenili by to lidé z hudební branže, které znám a s kterými pracuji?' A pokud jsem usoudila, že ano, ten člověk pokračoval dál. Podle toho jsem se rozhodovala. Je pravda, že jsem byla nejmladší porotkyně, předstihla jsem o pár měsíců Ewu Farnou, ale nebylo to tak, že bych si tam šla hrát. Přišla jsem tam pracovat.

Pomohlo vám při jednání se soutěžícími z vašeho týmu i to, že jste si sama talentovou soutěží prošla, a tudíž jste se dokázala vcítit do jejich role?

Určitě. Je to pro soutěžící vždy obrovský stres, protože ocitnout se poprvé v situaci, kdy zpíváte na velkém pódiu a lidé na vás koukají v televizi, je psychicky hrozně náročné. Sama jsem to tehdy hodně prožívala, takže jsem jim naprosto rozuměla.

Víte, jestli se také ostatní porotci soutěžícím věnují dále?

Ano, věnují, ale myslím, že my se jim věnujeme nejvíc. A to se nechci nijak chlubit, ale my jsme už dopředu věděli, že to chceme dělat, byla to pro mě motivace a své soutěžící jsem vybrala do týmu právě proto, že jsem věděla, že s nimi budu opravdu chtít pracovat i po soutěži.

Takže jste už dopředu počítala s tím, že se svých soutěžících ujmete?

Je to tak, nevybrala jsem je jen proto, aby zazářili v soutěži, ale pustila jsem je dál proto, že jsem věděla, že mohou mít i po jejím skončení úspěch. A byla to i moje podmínka, se kterou jsem do toho šla. Hned jak mi zavolali z JOJ, řekla jsem, že se ty talenty musí podporovat i do budoucna, měla jsem to i ve smlouvě. Nedávalo by smysl, abych tomu věnovala několik měsíců času jen tak. Nechtěla jsem pomoci všem, protože to není v mých silách, ale jen lidem, kteří na to opravdu mají. A jsem strašně ráda, že se nám to podařilo. Věřím, že Hangover, ale i Mamba Dasha mají obrovský potenciál.

To je opravdu skvělý přístup, v česko-slovenských podmínkách docela nevídaný. Spousta porotců si jde svou roli jen odsedět a na soutěž pak rychle zapomene.

To je možné, ale třeba Simon Cowell s těmi lidmi pak opravdu pracuje a je v tom výborný. Podívejte se na Leonu Lewis, Jamese Arthura, One Direction a další. Před začátkem jsem si poctivě nastudovala všechny X Factory, viděla jsem americkou verzi, australskou, britskou, německou... Úplně každý díl, zhlédla jsem všechno, co jsem mohla. Tři měsíce jsem každý večer sledovala X Factor. A zajímala jsem se i o to, jestli jsou ti soutěžící úspěšní i po skončení, a hlavně o to, proč jsou úspěšní. Dala jsem si takový domácí úkol a vyplatilo se to. Není to o tom, jestli jsme v Česku a na Slovensku, nebo v zahraničí, ale o přístupu. I tady mohou mladé talenty prorazit, hranice jsou nekonečné.

Přijala byste nabídku na účast v porotě znovu?

Jednoznačně. Jsem sice časově omezená, ale pokud bych měla tu možnost, šla bych do toho určitě znovu.

A jak to vypadá s vaší vlastní kariérou? Je dobře známo, že se prosazujete i v USA, loni médii proletěla informace, že jste podepsala smlouvu s nahrávací společností rappera Pitbulla.

Ano, to je pravda, ale od smlouvy už jsem odstoupila. Nastaly určité komplikace, cítila jsem, že to chci dělat jinak. Nerozešli jsme se nijak ve zlém, ale už je to minulostí.

Plánujete tedy aktuálně v zámoří vydat nějakou novou hudbu?

Plánujeme. Kromě toho, že tamní rádia a hudební televize MTV a VH1 stále hrají "Run Run Run", z čehož jsme nadšení, připravuji nové album s americkým producentem Earlem Cohenem, který spolupracoval třeba s Tinou Turner, Pink, Whitney Houston, Destiny's Child, Lady Gaga a mnoha dalšími. Pracujeme na tom postupně, nechci nic uspěchat, protože teď trochu měním styl. Zmínil jste, že v písničce "Love In Your Soul" jdu do hloubek, což je právě směr, jakým se chci částečně ubírat dál. Stále to budou popové písničky, ale už ne jako "Run Run Run" či "I'm Not Sorry". Už jsem dospěla a jak lidsky, tak muzikantsky se posouvám dál. A to je podle mě důležité, umělec by neměl dlouho zůstávat stát na místě. Album nahráváme od května a chceme ho vydat příští rok. Věřím, že to bude zase posun o velký kus dál.

Novinku už budete tedy směřovat přímo na americký trh?

Chtěla bych, aby deska vyšla mezinárodně. Ale premiérově bych ji určitě ráda představila v Česku a na Slovensku, protože nezapomínám, že odtud pocházím, a ráda se sem vracím. Jsem česko-slovenská zpěvačka a to se nikdy nezmění.

V USA má svou kapelu The House United i vaše mladší sestra Carmel, se kterou jste loni natočila duet "Gone". Jak té se momentálně v její kariéře daří?

Písnička "Gone", kterou Carmel napsala a společně jsme ji nazpívaly, se mi moc líbí. Ale vůbec to není její styl, ona je punk-rockerka, The House United jsou nejlepší punková kapela v Nashville a dvacátá čtvrtá v USA! Takže se jí daří skvěle na to, že se její skupina dala dohromady teprve před pár měsíci.

O Carmel se ví, že je i zdatná autorka, napsala třeba titulní písničku vaší první desky "Don't Look Back". Jak je možné, že jste obě tak hudebně nadané? Zdědily jste to po někom z rodiny?

Má sestra je opravdu skvělá skladatelka, píše v Americe písničky i jiným interpretům. Nevím, jestli jsou to hudební geny, ale moje matka nádherně zpívá, i když dělá úplně jinou profesi, je podnikatelka. Z její strany je naše rodina velmi nadaná, všichni umí zpívat, teta hraje na několik nástrojů a strýc také. Táta neumí dát ani tón, ale myslím, že od matky tam nějaké geny jsou. Navíc nás od dětství k hudbě vedla, protože já ani sestra nejsme vůbec sportovní typy, takže chtěla, ať děláme alespoň něco jiného. A nás hudba moc bavila, vždycky jsme se zajímaly o umění.

Vaše rodina pochází z různých koutů světa, váš otec je Američan, matka Švýcarka. Na první desce máte dokonce i jednu písničku v íránštině. Nepletou se vám všechny ty jazyky?

Občas pletou (smích). Mluvím anglicky, slovensky a moje babička má slabou angličtinu, takže s ní se bavím íránsky. Domluvím se, ale psát a číst jsem se íránsky nenaučila. Máma mě částečně naučila i německy, takže mám opravdu v hlavě někdy guláš (smích).

A když píšete nějakou skladbu, v jakém jazyce o ní přemýšlíte?

To záleží, kde vznikla inspirace. Třeba nedávno jsem psala skladbu o mém bývalém partnerovi, který je Slovák. A i když je to anglicky zpívaná píseň, myšlenky byly slovenské.

Písničky asi skládáte průběžně po celý rok, že? Nepůsobíte jako typ umělce, který dva roky na ničem nepracuje a pak se vrhne na nové album.

Ano, jsem workoholička a hyperaktivní člověk (smích), což jsem také zdědila po své matce. V naší rodině jsou ženy aktivní a muži klidní - můj otec je lékař, a když večer přijde z práce, odpočívá. Já musím pořád něco dělat, nevydržím být třeba sama doma. V mém životě se pořád něco děje, jsem velmi emocionální člověk, takže vše hodně prožívám, inspirace je tedy pořád dost.

K tomu ještě stačíte psát i skladby pro jiné, nedávno jste třeba připravila singl pro Veroniku Stýblovou.

Veronika Stýblová je pod naší společností Buckingham Entertainment, kterou jsme založily s mou matkou. Vyhledává talenty v Česku, Slovensku i USA. Veronika se zatím necítí na to, aby psala vlastní písničky. Má ale úžasný hlas, takže jsem jí napsala skladbu "One More Time", kterou jsem jí z USA poslala s tím, aby si ji poslechla a řekla, jestli se jí líbí. Nechtěla jsem, aby zpívala něco, co jí nebude sedět, kdyby jí nevyhovovala, napsala bych jinou. Ona je mladá, krásná a chce zpívat veselé písničky, zároveň má ale velký hlas, což nám dalo větší možnosti. V songu je možná cítit jakýsi buckinghamovský smrad, ale lidi ví, že jsem ji psala já, takže není důvod se tvářit, že tomu tak nebylo. Veronice se líbila, přijela jsem tedy na Slovensko, kde jsme ji nahrály, já jsem ji koučovala a pracovalo se s ní skvěle. Má opravdu úžasný hlas a myslím si, že jí skladba sedla.

Někteří naši čtenáři dokonce singl komentovali slovy, že jim připomíná písničku od Beyoncé.

Vážně? To je pro mě tedy lichotka (smích). U popových písniček se tohle občas stává, není v tom žádný úmysl, ale v Americe se píše takové množství skladeb, že se časem recyklují. Mohou mít podobný zvuk, ale není to schválně. Sama pro sebe píšu jiný typ písní, trochu vážnější, zatímco Veronika chce zpívat spíše veselejší songy.

Pracujete s mladými talenty jak v Česku a na Slovensku, tak v USA, máte tedy možnost srovnávat. Kde je snazší se prosadit? Americký trh je totiž mnohem větší, na druhou stranu se ale zdá, že je také daleko pružnější, protože u nás se za rok podaří prorazit jen pár novým jménům.

Tady je těžké dostat začínající zpěváky do povědomí lidí, ale přesto se mi s nimi na slovenské a české scéně pracuje lépe. Protože když už se vám podaří prorazit, máte určitou svobodu. Vydala jsem písničku k pohádce, která není moc rádiová, přesto ji rádia okamžitě nasadila do vysílání. A to je proto, že už jsem u nich získala určitý respekt. V USA si to může dovolit jen pár vyvolených. Bavili jsme se o Beyoncé, ona vydala loni album, na kterém není ani jeden hit. Rádia singly z něj nehrají, přesto má ohromný úspěch a prodává se. Protože to je Beyoncé. Běžný umělec si to tam ale nemůže dovolit. V Česku a na Slovensku ano, protože když už jednou prorazí, je uznáván za to, co on dokázal, a ne kvůli tomu, že patřil do nějakého kolektivu. V USA je to naopak. A to je na tom nejtěžší - najít zlatou střední cestu, tedy dělat písničky k obrazu svému, ale zároveň patřit do kolektivu největších popových umělců.

Zastáváte i skladatelskou práci ráda?

Já miluji skládání. Neberu to jako práci, je to pokaždé výzva. Někdo si možná myslí, že když už člověk složil několik písniček, je to lehčí, ale není. Pokaždé je to ohromný boj, protože umělec o sobě vždy pochybuje, nikdy si není jistý, zda je to dobré. I když je to třeba to nejlepší, co kdy napsal, pořád pochybuje. Třeba písnička "Run Run Run" se mi nezdála nijak skvělá, ale má sestra mě přesvědčila, že funguje. Přitom ona mi nikdy jindy mé skladby nechválí! Skládání je velmi náročné, ale když je pak hotový finální výsledek, člověk je nadšený, protože je to jako rodit dítě (smích). Ten repertoár za ním pak jde celý život: Beyoncé teď dělá úplně jinou hudbu, než když začínala, přesto si všichni pamatují její hity, které měla třeba před deseti lety.

Takže nepatříte mezi interprety, kterým po čase jejich největší hit začne lézt na nervy?

Kdepak! Užívám si každou písničku. Miluji, když můžu zpívat "Run Run Run" na konci koncertu. Je nádherný pocit, když člověk vidí, jak s ním všichni zpívají píseň, kterou složil třeba ve dvě ráno doma ve studiu. A právě proto mě hudba tak baví. Mám ráda všechny své skladby, a to i covery, které s kapelou hrajeme. Užívám si to a baví mě to, což je nejdůležitější. My umělci už jsme tak psychicky nastavení, že kdyby nás něco nebavilo, vykašleme se na to (smích).

Chystáte teď nějaké koncerty v Česku a na Slovensku?

Ano, koncerty mám, ale není jich mnoho, protože jsem časově omezená. Když jsem zrovna v Česku či na Slovensku, propaguji své písničky a projekty, na kterých zrovna pracuji, takže vystupuji spíše na různých akcích. Chtěla bych příští rok uspořádat turné, ale to se teprve řeší. Do konce roku mám i několik koncertů v USA, ale vše chci směřovat až k nové desce, ke které chystám obrovský projekt. Máme spoustu nápadů a bude na tom založeno celé album a také turné.

V devatenácti letech už jste toho stačila vyzkoušet mnoho, jste zpěvačka, skladatelka, hrajete ve filmu, byla jste v porotě talentové soutěže... Máte nějaký další sen, který byste si chtěla splnit?

Chtěla bych cestovat. Sice pořád někam jezdím, ale to je pracovně a vidím většinou jen letiště (smích). Má rodina má kořeny v Asii, ale zatím jsem příliš dobře nepoznala místní kulturu. Takže by mě lákalo třeba na měsíc odjet do Japonska. A také bych chtěla pracovat s dětmi. Asi to nějak v budoucnu spojím, studuji psychologii a ráda bych to někdy uplatnila a někomu pomáhala.

Vy už ale částečně pomáháte, například v klipu "I'm Not Sorry" jste upozornila na problematiku nerovnoprávnosti žen. Jak myšlenka věnovat video ženám vznikla?

Už odmalička řeším, že ženy v některých zemích nemají takovou svobodu jako my. Bereme jako samozřejmost, že se můžeme oblékat podle našeho úsudku, vybrat si manžela a tak dále. Ale v některých zemích to bohužel stále samozřejmost není. Myslím si, že v jednadvacátém století je hanbou naší civilizace, že se toto stále děje. Myslím ale, že i my, evropské ženy, máme určité problémy - stále si myslíme, že musíme vypadat podle nějakých norem, všichni chtějí, abychom byly jako modelky... To ale není pravda, k tomu, abychom byly šťastné, nemusíme vypadat jako modelky. Ta písnička je mi velmi blízká. Já sama s tím totiž občas bojuji, protože sebevědomí ženy je jedním z největších psychologických problémů. Nechci být naše advokátka, nejsem feministka, jen fandím ženám. Také proto název "I'm Not Sorry" - neomlouvejme se za to, že jsme ženy.

Dostaly se k vám nějaké ohlasy žen, kterým klip pomohl?

Psaly mi některé fanynky, že jim to zvedlo sebevědomí a že jim to pomohlo, což mi samozřejmě udělalo velkou radost. Vždycky si říkám, že mít možnost někomu rozsvítit den je úžasné. Nedělám si iluze, že můžu změnit svět, ale i zlepšit někomu den je skvělé. Protože kdyby tomu tak nebylo, proč bych hudbu vůbec měla vydávat? To bych si mohla nahrávat písničky jen sama pro sebe. Já ale mám tu možnost, mám práci, úspěch a s tím je třeba nějak nakládat. Není fér, abych si to nechala jen pro sebe. Takové dary, co člověk dostane od boha, se musí předávat dál.