Nasládlý, táhle pomalý a možná až přeplácaně dojemný - takový je Josh Groban, mladý umělec, který se nedávno vydaným albem, nesoucím jeho jméno, vrhá do hudebních vod dosud vlastních převážně italskému tenoristovi Andrea Bocellimu. Narozdíl od slepého pěvce ale kudrnatému hezounovi chybí v jeho skladbách troška života - přece jen, postavit celou desku na jednom typu pomalých písní je nuda. I když docela vznosná a krásná nuda.

S Bocellim si je Groban podobný v tom, že se snaží spojit obdivuhodný operní hlas s popovějšími hudebními výtvory. Nosná linka, určená v písních zpěvákovi, je ale v mnoha skladbách to jediné, co na nich stojí za zvýšenou pozornost, jinak jsou písně jednoduššího ražení, aranžmá žádnou větší bohatost nenabízí a stejně tak struktura jednotlivých písní není nijak objevná, když v nich klíčovou roli hraje mohutný refrén, pokud možno vždy docela snadno zapamatovatelný. Je ale fakt, že při poslechu jedné, dvou skladeb vám nic až zase tak moc nevadí, zvlášť pokud máte zrovna růžovější náladu. Josh Groban zpívá vznosné písně, které nabízí spojení jeho hlasu s klavírním doprovodem, popřípadě s doprovodem koncertní kytary. To vše se při prvním poslechu jednoznačně líbí. Poté, co ale dostanete do uší celou sadu táhlých písní, v nichž tryská právě jen refrénový popěvek, začnou zmíněná zaběhnutá schémata, použitá při komponování snad všech kousků, mírně vadit.

Abych ale mladému umělci nekřivdil, potenciál má album určitě. Zpěvně je na výborné úrovni, zajímavá je také sestava producentů a hudebních hostů, která se na něm spolupodílela - z první kategorie stačí jmenovat například Davida Fostera či Williama Rosse, ze skupiny hudebních hostů potom například The Corrs (píseň "Canto Alla Vita") nebo Richarda Marxe ("To Where You Are"). A aby spojení alba se světově známými jmény či produkty nebylo málo, dodávám, že "You're Still You" je věc ze seriálu "Ally McBeal" a "The Prayer" zase duet s Charlottou Church, který zazněl při úvodním ceremoniálu letošních zimních olympijských her v Salt Lake City.

Perličkou ze třinácti skladeb je určitě "Jesu, Joy Of Man's Desiring", což je píseň vystavěná na podkladu od Johanna Sebastiana Bacha. Joshe v ní doprovází symfonický orchestr a také ženský hlas Lili Haydn. Je to také jediná skladba, ve které je zpěv upozaděn - prim tady totiž mají housle, jejichž sólo je ozdobou vůbec celého CD. Typickou skladbou pro celé album je určitě "Gira Con Me". Hladivá, křehká melodie klavíru v pomalém valčíkovém rytmu, zpěv snad i s pověstnou slzou na krajíčku, smutný nádech ve slokách a naopak rozhodný a mohutný nápěv refrénu představují prototyp skladeb tohoto alba. Z řady nevybočuje ani například zmiňovaná Marxova "To Where You Are", i když nutno poznamenat, že zrovna tato nahrávka už nemá s klasikou pranic společného, je to dojemný ploužáček, s důrazem na protáhlé partie zpěvu a poměrně silné motivky klavíru.

Celé album si hodně zakládá na tom vytvořit maximálně uspávací atmosféru kdykoliv a kdekoliv. Tím už ale samo sebe omezuje - s výběrem příležitostí, k nimž je jeho reprodukce vhodná, to asi posluchač nebude mít snadné. Nakonec snad ještě dobře míněná rada - pusťte si z alba vždy jen kousek. Jen tak vás totiž Josh Grosman nadchne a nestačí se dostat k nudění.