Jak se vám deska "Turbošansón" nahrávala? Užívali jste si to, nebo to byl spíš proces a tak trochu dřina?

Nahrávání bylo popravdě hodně náročné, protože desku jsme nahrávali dvakrát, a to se vším všudy. První pokus nás zavedl na místa, která nám jako kapele, řekněme, moc neslušela a bohužel nevyšel. Napodruhé jsme oslovili Ondřeje Ježka, což pro nás bylo najednou úplně o něčem jiném. Je to člověk ze stejného materiálu, jako jsme my. V podstatě už po prvním setkání s ním jsme věděli, že spolupráce bude super.

S Ondřejem Ježkem to byla vaše vůbec první společná spolupráce, nebo se podílel už na vzniku předchozích desek?

Bylo to poprvé, co jsme s ním spolupracovali, u předchozích desek nebyl. V minulosti jsme se snažili alba dělat co nejjednodušeji. Jsme kapela z Brna, takže jsme si našli brněnské vydavatele, brněnské studio a tak. Poptal jsem se, zjistil si, kdo tam dělá dobrý desky, a pak jsme prostě točili. Teď už jsme na trochu jiném místě a máme jiné nároky. Jsme v situaci, kdy chceme dělat věci co nejlíp, a to nás zavedlo právě k Ondřejovi.

Kdy jste udělali to rozhodnutí pustit se do natáčení "Turbošansónu" znovu od začátku? Bylo to až po dokončení celé desky, nebo jste už během prací na ní věděli, že je to nevyhnutelné?

Zjistili jsme to až ve chvíli, kdy byla celá deska víceméně hotová a smíchaná. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy vejdete do módního salónu, tam vás upraví, oblečou, pak s tím přijdete domů a dojde vám, že sám sobě se takhle prostě nelíbíte. Ukážete se svojí přítelkyni, mamince, přátelům a oni na to: "Hele, tohle ti nesluší, tohle nejsi ty!" Takže nám nezbylo než jít za jiným krejčím a začít od začátku. V životě se tohle často může stát, že cesta, kterou nastoupíš, se nakonec ukáže jako nevhodná. Nám to ve výsledku pomohlo, protože právě díky tomuhle kroku jsme se dost uvolnili a přestali se bát. Každému bych doporučil natočit si desku dvakrát. Člověk tím získá prostor definovat, co se mu líbí, co ne, jak na to jít a čemu se vyhnout.

Prodělala deska během druhého nahrávání obsahově nějaké zásadní změny?

Pár změn by se určitě našlo. Třeba dvě písničky jsme z původní nahrávky úplně vyhodili. Mezitím vznikly dvě nové věci, ze kterých jsem měl dobrý pocit, a na desce jsem je naopak mít chtěl.

Cítíš nějaký zásadní rozdíl mezi novou deskou a předchozími nahrávkami?

Myslím, že když si lidi, kteří nás znají, poslechnou "Turbošansón", bude tam znát, že jsme se oproti předchozím deskám muzikantsky hodně změnili, že jsme za těch šest let vyrostli. To byla ostatně jedna z věcí, kterou jsem si na novinku přál dostat co nejvíc. Aby to zachycení energie našich živých koncertů bylo co nejsurovější. V tomhle ohledu nám hodně pomohl způsob, jakým pracuje Ondřej Ježek. Umožnil nám realizovat věci, o kterých by pravděpodobně jiní zvukaři v jiných studiích mohli říct: "Ne, takhle se to nedělá, takhle to dělat nemůžete." Ondřejův přístup nám vyhovuje daleko lépe a z mého úhlu pohledu se to, co jsme si od desky slibovali, povedlo. Spadl mi velký kámen ze srdce a díky tomu se už i víceméně těším na nahrávání třeba nějakého dalšího nového alba.

Na přípravách desky se podílela celá kapela průběžně? Jakým způsobem spolu vlastně jako skupina pracujete v mezidobí nahrávání desek? Daří se vám scházet se pravidelně navzdory tomu, jak početná kapela jste?

Většinou je to tak, že vždycky přijde doba, kdy čas na novou desku tak nějak uzraje a kdy já už mívám připravený materiál. V tomhle případě to bylo zhruba okolo dvaceti písniček, které jsme zkoušeli hrát dohromady i s klukama. Oni do toho během zkoušení samozřejmě vždycky vnesou zase svoje nápady. Něco se jim líbí, je to podle nich super, u jiných věcí navrhnou, co změnit, a takhle nějak to funguje. Základ je ale vždycky takový, že já napíšu a přinesu písničku, kterou bych vlastně mohl hrát sám jenom s kytarou, a v rámci kapely, kde je nás hodně, se pak hledají možnosti a způsoby uplatnění ostatních nástrojů. Když to řeknu nadneseně, kapela je v tomhle smyslu můj doprovod a vzájemně si umožňujeme dělat věci, které nás baví.

"Turbošansón" coby vaše čtvrtá deska vychází s odstupem dvou let od předchozí "Kroskántry". Když se ohlédnu k vašemu debutu "Jednoduché písničky o složitém životě" z roku 2008, znamená to, že vydáváte alba s železnou pravidelností dvou let. To je krásná perioda. Jak to zvládáte, jste tolik plní nápadů, nebo je za tím pracovitost?

Je pravda, že tohle nám zatím vychází. Materiálu máme spoustu. Víceméně už teď mám napsané věci klidně na další desku. Když budu psát dál, je možné, že za další dva roky budu mít v ruce třeba padesát papírů s písničkami, které budu moct klukům zahrát a ze kterých budeme vybírat na další album.

Hrajete naživo věci, které jsou zatím nevydané nebo třeba ani nikdy nevyjdou? Testujete si takhle reakce publika v terénu?

Obvykle to neděláme, ale stane se, že v průběhu příprav desky zkoušíme hrát věci venku, a pozoruju při tom, co lidi na to, jestli jsem se trefil, nebo ne. Třeba písnička "Běž dál", která se objevuje na nové desce, už je mezi lidmi rozšířená a řekl bych i populární, ačkoli zatím nikde nevyšla. Slyšet jste ji doteď mohli jedině naživo nebo jako live záznam na YouTube. Někdy jsou reakce lidí těžko rozeznatelné, jestli ale z písničky bude hit, to se prostě pozná hned. Když se lidi zastaví a poslouchají, vím, že je to dobrý. Takže to je cesta.

Kromě toho, že hodně vydáváte, i hodně hrajete. Těch příležitostí k pozorování reakcí publika je určitě spousta. Jenom za letošek budete mít odehráno přinejmenším přes osmdesát koncertů a ten počet pořád narůstá. Máte ještě pořád kam jít dál, nebo se už kapacity pomalu naplňují?

Je toho opravdu hodně a koncertů bude příští rok ještě víc, takže to určitě poroste dál. Pomáhá nám, že za některé hráče mám různé záskoky. Nerad bych pouštěl hraní třeba na některém z festivalů jenom kvůli tomu, že některý z členů kapely zrovna nemůže. V tu chvíli přichází na řadu alternace, která je kolikrát i příjemným oživením. Třeba za našeho houslistu máme další dva záskoky. Každý z nich hraje jinak a trochu něco jiného. V momentě, kdy se s námi objeví na pódiu, je to taková zvláštní přísada, která ostatní muzikanty baví a ocení ji. Je to i díky tomu, že i když toho živého hraní máme tolik, pro nás je to pořád především zábava. Někdy je znát, že na člověka přijde únava. To k tomu patří. Pak se třeba ale kolikrát vracíme autem zpátky domů z koncertu a navzdory vyčerpání vidím mezi klukama nadšení. Mají radost, že vyšvihli pěkný sólo, nebo že se zkrátka něco povedlo, a to se mi hrozně líbí. Že kapela žije, funguje jako tým. Já píšu písničky a starám se o složitější věci, kterými bych kluky nerad zatěžoval, zatímco oni jsou muzikanti, žijí hudbou. Díky téhle dělbě rolí jsou kluci v klidu a mají možnost užít si to naplno. Myslím, že tohle je z hlediska dlouhodobé perspektivy pro kapelu hodně důležitý. Je potřeba, aby se všichni cítili dobře.

Podle všeho se vám té pohody v kapele dosahovat daří, přinejmenším vzhledem k tomu, že za dobu existence jste neprodělali žádnou zásadní personální obměnu, nebo ano?

Obměna sestavy proběhla před dvěma roky, kdy jsme byli nuceni nahradit bubeníka, který musel před kapelou upřednostnit rodinu. Rozešli jsme se ale v dobrém a na jeho místo nastoupil kluk, který náš repertoár znal už dávno. Kromě toho se navíc věnuje studiu hry na bicí nástroje, takže se dá říct, že se díky němu skupina posunula zase někam dál. Náš bývalý bubeník byl totiž v porovnání s ním spíš takový šramlový pohodář, kterému by vyhovovalo lépe hraní po hospodách pro menší publikum. My jsme na druhou stranu už v té době pokukovali po větších pódiích, abychom mohli oslovit co nejvíce lidí. Když se něco vyvíjí a roste, máte z toho radost a chuť šířit to dál. V takové situaci jsme tenkrát byli.

Ještě dva roky nazpátek jste se označili za malou kapelu, které se běžně stává, že na její koncert přijde jen patnáct až dvacet lidí. Od té doby se muselo hodně změnit po tom, kolik toho máte odehráno. Stává se vám to vůbec ještě někdy?

Pořád se může stát, že na nás přijde málo lidí. Ale pro nás to není problém. Tyhle menší koncerty mívají velkou sílu. Vždycky se tam odehraje něco, čím jsou specifické a na co se pak vzpomíná. Je ale pravda, že naše návštěvnost roste a co mě na tom osobně těší ještě víc než samotná návštěvnost, je to, že máme štěstí, že se za námi na akce, jako třeba nedávno v Českém Krumlově, sjíždějí lidi, kteří viditelně naše písničky znají, včetně textů, zpívají je a prostě je baví. To je asi úplně nejvíc. Hráli jsme například v Plzni a já měl tenkrát strach, kolik lidí na nás může přijít, protože Plzeň je od Brna daleko. Nakonec ale úplně zbytečně. Byla to naprostá pohoda. Dorazilo asi osmdesát lidí, zpívalo se a strhla se strašná party. Úplně jiná atmosféra než na festivalech, kde se samozřejmě otočí daleko větší počet návštěvníků.

A co vlastně letos, stihli jste objet nějaké větší akce a festivaly?

Určitě. Byl tam třeba Trutnov openair, kde jsme nehráli poprvé, a další akce, třeba festival Natruc v Kolíně. Teď si nedokážu přesně vybavit, co všechno. Je fakt, že letos jsme absolvovali spíš menší festivaly. Souvisí to s tím, že pokud nejste mega velká kapela, pořadatelé festivalů vás nezařazují na line-up pravidelně rok co rok, ale třeba jednou za dva nebo tři roky a my se na festivalech typu Rock for People nebo Colours of Ostrava objevili relativně nedávno. Malé akce ale mají taky svoje kouzlo. Ne vždy to tak bývá, ale některé z menších událostí, na kterých jsme hráli, jako třeba městské slavnosti v Novém Městě na Moravě, se dají atmosférou klidně k festivalům přirovnat a dokážou se proměnit ve velký zážitek.

Teď vás v rámci propagace nové desky čeká společné turné s Děda Mládek Illegal Band. Jak tahle spolupráce vznikla?

Já doufám, že to nebude znít trochu hloupě. Sice nejde o žádný marketing, ale rozhodnutí vyjet na turné právě s Děda Mládek Illegal Band bylo přece jen do určité míry takovým chytrým spojením a má návaznost na to, v jaké situaci se momentálně kapela nachází. K Poletíme? si zatím našlo cestu hodně lidí, kteří se aktivně zajímají o hudbu, a my bychom teď rádi oslovili naší hudbou i ty ostatní. Myslím, že spojení s Děda Mládek Illegal Band by nám v tomhle ohledu mohlo pomoci. Zda to ale opravdu bude chytré spojení, to se teprve ukáže. Další věc je, že musíme brát trochu zřetel na naše fanoušky. Ne snad, aby se nenaštvali, ale chtěli jsme jim prostě vyjít vstříc a odehrát nadcházející dvojkoncerty s někým, koho mají rádi. Věřím, že to bude dohromady fungovat a čekají nás vydařené párty.

Křest desky jste naplánovali na 18. listopadu v brněnské Flédě, jak se těšíte?

Těšíme se určitě. Já jsem hlavně rád, že křest proběhne právě v Brně ve Flédě, protože my jsme kapela z Brna a Brňáci s námi drží. Vnímají nás jako svou domácí kapelu a jsou na to patřičně hrdí. Podobně jako jsou třeba Pardubice hrdé na Vypsanou fiXu, i když v našem případě je to přece jen v o něco menším měřítku. Chodí tam na nás lidi, kteří si pamatují naše první koncerty v klubu pro padesát lidí, což je příjemný.

Neuvažovali jste třeba o variantě uspořádat křest v novém Sono Centru v Brně? Jak se vůbec tenhle nový koncertní prostor v Brně stačil zavést ?

V Sono Centru jsem zatím nikdy nebyl, ale co jsem slyšel, tak pro určitý typ akcí se stalo vyhledávaným a oblíbeným místem. Já osobně nevím, jestli bychom tam chtěli hrát. Mám rád, když se lidi, kteří přijdou na náš koncert, nemusí omezovat. Je pro mě důležité, aby se cítili uvolněně. Když se třeba stane, že se někdo polije, rozbije atd., aby se to nemuselo nějak závažně řešit. Žádné zákazy kouření, zbytečné fronty, zkrátka, aby si naši fanoušci mohli užít koncert se vším všudy. Podle toho se snažím místa pro naše koncerty vybírat.

Máte už za tu dobu, co hrajete, vypozorováno, kdo jsou vlastně vaši fanoušci a kdo na vás chodí? Mění se to, nebo je to spíš homogenní a stálá skupina lidí?

Naši fanoušci jsou velice různorodá skupina lidí, a to i co se týče příznivců různých žánrů. Přijedeme třeba na echt country akci, kde před námi vystupuje Franta Nedvěd a po nás zase Žalman, vypustíme to stejně jako vždycky a lidi se baví, reagují, po koncertě se utvoří fronta na cédéčka, podpisy. Všechno úplně v pohodě, bez jakýchkoli ústupků. Druhý den pak přejedeme pro změnu na ryze punkový festival, tam to uděláme stejně a zase to ty reakce má. Funguje to. Podobný rozptyl lze zaznamenat i ve věku, protože co vím podle ohlasů lidí z Brna, o lístky na naše koncerty mají zájem i fanoušci, kteří spadají do starší věkové kategorie. Hledají místa k sezení, aby si to v klidu mohli užít po svém, zatímco vpředu tančí mladý děcka. To je moc příjemný. A těch reakcí je mnohem víc i díky našim facebookovým stránkám, Bandzone nebo YouTube. Někteří naši posluchači si Poletíme? raději pouští doma nebo v práci a na naše koncerty nepřijdou. My jsme ale strašně rádi, že o nich víme, a těšíme se, že navázáním spolupráce se Supraphonem se nám třeba podaří poznat i další z nich.

A jak to vidíte s budoucností Poletíme? Co bude za dalších osm let, další čtyři desky?

Takhle úplně daleko nemyslím. Přemýšlím hlavně nad tím, co se děje teď. Jenom třeba na dva nadcházející koncerty, které odehrajeme teď o víkendu, se moc těším a říkám si, co nás tam čeká. Kdo ví, co bude za rok, natož za osm. Teď momentálně se nacházím v období určité volnosti a užívám si to. Cítím, že všechno je tak, jak má být, a to i po přechodu k novému vydavatelství. Z toho jsme měli původně trochu obavy z hlediska možných podmínek nebo například úpravy textů. Ale nikdo nás do ničeho nenutí. S Poletíme? se dokážeme prosadit tím, že věci děláme tak, jak je sami chceme dělat, a jsme za to vděční.

Jsi známý tím, že se vedle muziky věnuješ mimo jiné taky výtvarné činnosti. Daří se ti vůbec ještě teď při tom, kolik času zabírá kapela, pracovat na dalších projektech?

Mám život vyměřený na minuty a k tomu, abych se věnoval jiným věcem, někdy potřebuju trochu nutit. Potřebuju překonal svůj vlastní strach, jako tomu bylo třeba v případě mých obrázků, které byly (vůbec poprvé) použity pro desku "Turbošansón". Zatím se mi to daří úspěšně skloubit všechno dohromady. V obdobích, kdy hrajeme méně, se věnuji malování a naopak. Ostatně malování i ta hudba si v mém životě navzájem úspěšně kryjí záda a jedno mě činí svým způsobem svobodnějším v tom druhém.