Nebe nad celou republikou se zatáhlo a zemi zkrápěl velmi hustý déšť. Přesto diváci na nedělní program Prázdnin v Telči přišli opět v hojném počtu a po vystoupení Malina Brothers a bratrů Ebenů určitě svého činu nelitovali. Domů se vraceli promočení, ale šťastní.
Sobotní vystoupení sourozenců Ulrychových i
páteční Žalmana a spol doprovázelo krásné letní počasí. To v neděli už nebylo ani zdaleka tak přívětivé, tak jsem si říkal, že alespoň jednou zažiji
folkáče s menším množstvím lidí, na zaparkování bude spousta místa a vše bude víc v klidu. Jak hluboce jsem se mýlil. Návštěvníci tohoto festivalu jsou mimo jiné také velmi disciplinovaní a přijdou v hojném počtu i kdyby trakače padaly. Notabene na vystoupení dvou sourozeneckých kapel bratří Malinů a Ebenů.
Jako první vyběhli na pódium
Malina Brothers a na začátku lidem představili syrový bluegrass, aby neznalí věděli, z čeho jejich tvorba vychází. Každý ze tří bratrů hraje ještě v jiné široké veřejnosti známé kapele. Pavel se představil v Telči už v pátek společně se Žalmanem, Luboš je nedílnou součástí Druhé trávy a houslista Josef je mimo pomoci svým mladým kolegům v branži (viz
Dan Király a jeho
"Countryman") i součástí formace
Cop. K tomu, aby mohli tvořit kapelu, ale ještě potřebují i basistu a s tím jim pomáhá druhdy člen Spirituál Kvintetu Pavel Peroutka.
Zahráli spoustu skladeb instrumentálních, ale také klasicky zpívaných jak v českém tak v anglickém jazyce. Mimo jiné se fanoušci dočkali písní "Rychlejší koně", "When You Come Back Down" či "Lady Yesterday". Všichni čtyři členové mnohokrát během setu ukázali vysokou instrumentální i vokální zdatnost a lidem se jejich vystoupení líbilo. Hlavními hvězdami večera však byl někdo jiný.
Ebeni naplnili do puntíku to, co se od nich čekalo a přidali i něco navíc.
"Zahrajeme vám písně, které jsme dlouho nehráli, takže si je už moc nepamatujeme a také nové písně, které ještě neumíme. Tak vám přeji krásný kulturní zážitek," řekl po otvírací "Já na tom dělám" frontman kapely
Marek Eben svým neopakovatelným způsobem.
Přesný datum vzniku formace nejsou Ebeni schopni sami říct. Rok vydání první desky "Malé písně do tmy" však byl 1984 a proto se hodně věcí hrálo právě z tohoto alba.
Ebenové mají mezi svými deskami mnohaleté rozestupy, o to víc však materiál působí vyzráleji a dotaženěji. Kapela se stylově absolutně nedá zaškatulkovat. Rocková rytmika, folkové kytary ale i nezpochybnitelné vlivy jazzu a klasiky jsou podtrženy skvělými texty Marka Ebena, který dokáže zvážnět v písních "Nikdo to nebere" či jedné z několika nových skladeb "Tsunami", kde se opírá do charakterů nás lidí, kteří koukají na živelné katastrofy kdesi v Thajsku či v Indii a tyto katastrofy pak sami svým způsobem dělají tady mezi sebou tím, jací na sebe jsou.
Pak ale hned vše odlehčí roztančeným "Folklorečkem", zavolá si z mysu Canaveral v písni "Houston" a v dalším zcela novém songu popíše své trable na letišti při cestě na dovolenou do USA. Vše doprovází svými prupovídkami, které už jsou součástí vystoupení a dokreslují atmosféru celého koncertu. Na závěr představí kapelu v regulérní písni a když si diváci doslova vydupou přídavky, tak předtím posledním "Zprava dobrý" se rozpovídá o zvyklostech z rockových koncertů.
"Tam muzikanti vystoupí na tu forbínu a začnou roztleskávat publikum, žejo, ručičky nahoru, a já když jsem v hledišti, tak to nesnáším a nedělám to. Pochopím sám, kdy je třeba začít tleskat. Jiné to je, když stojím tu na pódiu. Další finta rockerů je, že zahrají na regionální strunu a tady v Telči prohlásí - když jsme hráli v Jindřichově Hradci, tak tam ty reakce byly mnohem lepší, spontánnější, než tady. Toto my taky neděláme. My jsme šťastni i za tuto vaši chcíplou reakci." V tu ránu je celé publikum rozesmáté, rozdováděné a nejraději by bylo na koncertě další dvě hodiny.
A najednou je tu konec a nikomu se nechce domů, i když promočené oblečení nepříjemně studí. Ebeni totiž v sobě mají zvláštní neopakovatelné kouzlo. Dokážou bavit bez vulgarismů i dvojsmyslů, vtipně parodovat trampy i ctitele moravské lidovky a přitom je neurazit, potěšit, pohladit po duši, rozesmát takovým způsobem, že si na jejich prupovídky vzpomenete i dlouho po koncertě. Tak jako když Marek Eben zavzpomínal na příhodu Oldřicha Kaisera s Jiřím Lábusem, kteří se chtěli nechat odvézt někam taxíkem a při nástupu na otázku řidiče - Kam to bude? Kaiser odpověděl - Co je ti potom?
Z nového materiálu, jehož výsledek by měl být k mání
na podzim, je jasně patrné, že znovu bude stát za to. U Ebenů se totiž opravdu vyplatí čekat na novou desku třeba i sedm osm let. Ještě že naživo hrají daleko častěji.