Zatímco první festivalový den začal zvesela, ten druhý odstartoval poměrně vlažně. Jak domácí melancholici Ille, tak dánští popaři The Asteroids Galaxy Tour na svých scénách nepředváděli nic světoborného a zatímco u prvních jmenovaných si budeme pamatovat na kuriózní situaci, kdy ze dvou stagí v podobném čase zněla píseň "Ledňáčci" v přezpívaném, i originálním znění, set skupiny kolem krásné zpěvačky Mette Lindberg se z hlavy vypařil snad ještě dřív, než technici stihli odklidit jejich nástroje. Rozdíly mezi jejich vystoupením na Rock For People i Frequency před dvěma lety totiž až na nové skladby byly minimální. Kdyby tak místo dalšího, podzimního koncertu nikterak výjimečné kapely někdo raději dovezl třeba hudebně blízké The Ting Tings...

Mnohem zajímavější než hudební program tak odpoledne působila debata s Petrem Dvořákem na scéně České televize, vytváření hudby pomocí šlapání na kole poblíž Full Moon stage nebo pečení cookies a závody Mario Kart v Modré zóně České spořitelny. Zanedlouho poté ale na Arcelor Mittal stagi začal skutečný hudební požitek. Koncert Charlese Bradleyho byl ale natolik mimořádný, že jsme mu neplánovaně museli věnovat samostatnou reportáž.

Monkey Business na stagi České spořitelny odváděli v zelených kostýmech svůj funkový standard, mezi kterým nechyběly hity "My Friends" nebo "Intercooler", i je ale zasáhla zpráva o stavu Michala Hrůzy a tak svůj set proložili klidným momentem, během něhož požádali fanoušky o chytnutí se za ruce a společné myšlence na něj.

Islanďanka Emilíana Torrini se sice nekonečně dlouho usmívala, přesto bylo cítit, že veselých popěvků typu "Jungle Drum" by potřebovala daleko více, než melancholických a trochu monotónních skladeb, které ji dlouho ukazovaly pouze v jedné poloze. Něco jiného si o tom ale myslí kolega Hájek.

Když na severomoravském festivalu hrála francouzská divoška ZAZ před dvěma lety, pro mnohé se jednalo o jeho vrchol. Autor článku sice tehdy velebil spíše Antony & The Johnsons, nicméně šeptanda se šířila a i lidé, kteří na místě tehdy nebyli, tak díky ní a následnému nasazení "Je veux" do rádií brzy věděli, o koho se jedná.

Z nečekaného překvapení se tak po dvou letech stala oblíbená a velmi očekávaná hvězda, u níž zůstaly jen pochyby nad tím, zda se dokáže vynikajícímu koncertu z minulosti alespoň přiblížit. A světe, div se, ZAZ byla ještě lepší než tehdy.

Už po vběhnutí na pódium bylo jasné, jak moc se zpěvačka do Ostravy těšila. Od úvodní "On ira" poskakovala po scéně jako čertík v šatech a teniskách, culila se na všechny strany, na ruku hrála jako na trubku a když se zrovna z taháku nesnažila uvádět v češtině další písně, pouštěla si svou francouzskou pusu na špacír, i když jí téměř nikdo nerozuměl.

V polovině koncertu jí jako ve vtipné grotesce přinesli technici velké dřevěné pozadí, díky němuž jsme se z pařížských ulic přenesli do zaplivané putyky s názvem ZAZ Club, v níž zpěvačka přesedlala z diblíkovské polohy do nečekaně vážnějších, akordem a jazzem načichlých balad. V nich pak pochybovačům dokázala, že se jako muzikantka stále vyvíjí a v budoucnu se od ní můžeme dočkat ještě mnohem zajímavějších, barevnějších věcí. Asi ani nemá smysl dodávat, že široké řady publika jí zobaly z ruky, ať už hrála cokoliv.

Když se ale totéž publikum přesunulo na koncert dánské obdoby Lany Del Rey nebo Santigold, ovace už tak vřelé nebyly. Přitom v tom elasťáky obtáhnutá MØ byla nevinně. Povedené skladby z únorového synth-popového debutu "No Mythologies To Follow" servírovala lidem spolu se solidní lekcí aerobiku, jenže co z toho, když vinou osvětlovačů nebyla ze vzdálenějších míst téměř vůbec vidět. To se pak vztah s diváky buduje složitě.

A zatímco v Gongu i před ním převyšoval zájem o Jamieho Woona, počet židlí, které byly k dispozici, pod hlavním pódiem se na Trentemøllera plnily a postupně zase řídly přívrženci i náhodní kolemjdoucí. Převážně instrumentální nával alternativně znějících elektronických zvuků a rytmů, jenž jednou připomněly Nine Inch Nails a jindy zase Portishead, Massive Attack nebo Woodkida, skutečně nebyly pro každého.

Vydržet až do konce se tak v řídnoucím areálu dařilo jen těm nejvěrnějším, kteří nespěchali na slabě posílené tramvajové spoje a výborně osvětlenou show si tak mohli užít naplno. S Trentemøllerem se také ostravské brány kolem půl třetí ráno uzavřely.

Dnes v Ostravě zahrají Robert Plant & The Sensational Space Shifters, Bastille, John Grant nebo Angélique Kidjo. Reportáž z nich očekávejte na musicserveru zítra v podobném čase.