Druhému dni Rock for People vévodili Blood Red Shoes, The Afghan Whigs i Tricot

Druhý regulérní den patřil papírově k těm slabším, proto se už od dopoledne návštěvníci štosovali v hradeckém aquaparku i na mnoha nehudebních aktivitách, kterých letos festival nabízí dostatek. Jedni se na gumě snažili doběhnout si pro pytlík chipsů, jiní testovali XBoxy s Fifou nebo závodními hrami, další hráli volejbal, navštívili stánek plný zajímavostí u přírodovědců nebo vyzkoušeli asi největší letošní lákadlo - vznášení se ve vzdušném tunelu. Prosluněné počasí festivalu přálo a i když se v areálu pocitově nachází méně diváků než v minulých letech, zábavě a dobré náladě to nebránilo.

Rock for People ale není jen o hvězdách, sportu nebo prozkoumávání roztodivných stánků, ale také o hledání mladých talentů. A jeden z těch největších nabídla už o půl dvanácté dopoledne Muzikus stage. Hangár zaplněný sotva třicítkou lidí byl svědkem koncertu pražského kvarteta Y?, které už má za sebou vystoupení v Německu, Chorvatsku, Anglii i USA. Kapela, kterou bychom mohli přirovnat k domácí alternativě hvězdných Paramore a která ve studiu Sono chystá debutovou desku s Milanem Cimfem, patřila díky své pozitivní energii a náboji k velmi příjemným překvapením. Podmanivý hlas zpěvačky Hany Melcrové, který svou barvou nejednou připomněl Anetu Langerovou, patřil a patří k nejsilnějším atributům skupiny a určitě by bylo fajn, kdyby se muzikanti dále věnovali českým textům, které jej prodají nejlépe a snáze skupině přihrají nové fanoušky. Zvláště balada "Když nejsi" v sobě skrývá nemalý hitový potenciál. Jen tak dál.

Please The Trees na Red Bull Tour Bus? Průšvih, mohlo leckterému ortodoxnímu příznivci pražských alternativních rockerů prosvištět myslí. Divoké výlety předáka Václava Havelky do publika se staly takřka kultem. Scházet po žebříku dolů a zase šplhat nahoru by zabralo interpretovi skoro celou písničku a skočit z několika metrů vyvýšené plošiny střemhlav dolů by plesklo až příliš hlasitě. Pravda, Havelka svou bezbřehou živočišností zůstává v tomto ohledu nečitelný. Stage diving se sice nekonal, frontman si ale nepřekvapivě našel vhodnou alternativu. Plastové lahve létaly z pozadí pódia tak, jak to dokáže přesně vystihnout pouze přirovnání "hrabe se v tom jako bába v koksu". V psychedelickém amoku v kůži alterega jménem Vac da Hawk po singlu "It's Not Me" vztahoval ruce k obloze s maskou netvora na obličeji a v jeho závěru mrsknul paličkou o zem. Je jen otázkou času, kdy se pokřižování před jejich koncertním obřadem stane zvyklostí. Nejpravděpodobnějším iniciátorem bude zřejmě bubeník Jan Svačina, zvaný Sváča - udržovat rytmus a chytat zpěvákovu kytaru se bez víry v dobrý konec neobejde.

Tatáž stage, tentokrát již bez pochybností, seděla nottinghamskému beatboxerovi, co si říká THePETEBOX. I když seděla je v rámci kapacity před stage ubohé vyjádření oné masové party. Týpek s kytarou a ničím jiným, co protáčí looper na dvě stě procent a spolu s beatboxem a zpěvem před ušima komponuje známé singly, jako pán shlíží z výše na roj hlav, jejichž ústa se nadšením pružně otevírají a zavírají - překroutíme-li známé přísloví, dalo by se trefně poznamenat, že "byl oheň na střeše". A euforie byla vzájemná - nejenže interpret ustavičným hypeováním nabuzoval i sám sebe, festivalu zároveň zajistil kvalitní promo řadou pozvánek na sociálních sítích. Záporem může být volba repertoáru čítajícího ty nejrecyklovanější hity jako "Lithium" od Nirvany nebo "Kids" dvojice MGMT. Záruka upocených triček, ovšem produkt by zněl přece jen dotaženěji, kdyby byl tasen z vlastní kapsy.

Odběhnout na britského beatboxera bylo jedno z klíčových rozhodnutí, i když se asijská oáza ve Staropramen stage opouštěla těžce. Ne, žádná harfa ani blouznivý meditativní šum. Na místě je ironický úšklebek. Čtyři Japonky sloužící pro Tricot svým řevem ťaly hlavy. "Já se bojim," zaznělo z úst mladíka po mé pravici. Je pravda, že zpěvaččin mundúr, vypůjčený snad z chirurgického oddělení, tomu moc nepřidal. Pomineme-li ale nadsázku, zvukově se čtveřice skutečně vyšvihla. Zvukové struktury připomínaly komplikované matematické rovnice, jež společně s agresivními ostrými vokály působily luxusně. A co teprve členky skotačící ostošest - pohazující svými kšticemi evokovaly divadlo hadrových panenek. Vydatná show.

Blood Red Shoes, to jsou nespoutaný Steven Ansell za bicími a krásná Laura-Mary Carter v o čísle větším tričku Led Zeppelin a s kytarou kolem krku, kteří dohromady tvoří výbušný koktejl punk-rockové neurvalosti, syrovosti a garážově znějících, ale přesto, nebo snad právě proto, nabroušených hitů. Dvojice, kterou dlouho a mylně přirovnávali k White Stripes, má daleko blíž k o drobet čitelnějším, a v České republice i populárnějším, The Subways, přesto bylo pod pódiem zoufale málo lidí. Ti, kteří přišli, se ale stali svědky velmi přesvědčivé prezentace petard s názvy "I Wish I Was Someone Better", "It's Getting Bored By The Sea", uvolněnější "Cold" nebo explodujícího prvního singlu "An Animal" z letošní a velmi povedené eponymní novinky. Podle očekávání šlo v případě brightonské formace o jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku.

Velmi dobrou práci odvedli také metalcoreoví We Came As Romans. Jejich největší zbraní je proplétání líbivě melodického vokálu Kylea Pavoneho s agresivním přednesem Davida Stephense a právě to také široké skákající řady fanoušků oceňovali nejvíce. Pecky jako "Fade Away", "Mis//Understanding" nebo "Hope" byly nařachané energií a nespoutaný koncert blízký konkurentům z Bring Me The Horizon i Papa Roach byl více než dobrým políčkem do tváře všem, kteří tvrdí, že Rock for People už se dnes bez metalu a hardcoru obejde.

Na koncertě Chinaski bylo hodně vidět, jak moc šla v posledních měsících šestičlenná skupina takříkajíc "do sebe" a po letech rutinního přehrávání stále stejných hitů na stále stejných koncertech pozvedla svůj standard výše. Leckteré ze stadionových propriet jako start koncertu v davu mezi lidmi, široké projekce, dívčí sbor nebo různé vyhrávky sloužící k překlenutí jednoho z hitů k dalšímu si dvacet let slavící česká stálice vyzkoušela už v únoru v O2 areně. Možnost vidět téměř totéž i na volném prostranství jistě potěšila nejednoho z dávných příznivců skupiny, který se třeba i na základě nečekaně zajímavé a čtivé knihy Michala Malátného "Chinaski poprvé" ke kapele po letech vrátil.

Právě v ní se čtenáři dozví mimo jiné i to, jak Malátný coby velký introvert a "frontman z donucení" dlouho bojoval se vzrůstající slávou a příklonem k mainstreamu, který mu byl dlouhá léta proti srsti. Na pódiu Rock for People stage v sobě ale probudil pankáče, kterým v mládí býval, a těžko věřit tomu, že by si rychlejší věci jako "Kérka", "Punčocháče" nebo koneckonců i "Zadarmo" neužil stejně jako široké řady fanoušků pod ním.

Kromě zařazení "Tabáčku", který Chinaski dlouhá léta nehráli, působilo sympaticky i poděkování organizátorům Michalu Thomesovi a Petru Fořtovi, kteří si kromě rozdání triček a kytar fanouškům s kapelou i zazpívali. Jedna z nejpopulárnějších domácích formací tak do nové dekády vykročila tou správnou nohou.

Ve stanu Staropramen stage šlo pankáčství stranou. Již rudá opona svěšená namísto obvyklé plachty s názvem kapely napovídala, že následující koncert bude ve jménu glancu. Aby ne - Gregu Dulliovi táhne na padesát, divoké grungeové mládí je to tam a jeho kapele nezbývá než se smířit s tím, že grungeová éra již před časem řekla "adios". Pánové z The Afghan Whigs se potýkají s nostalgií - letošní deska "Do To The Beast", první po šestnácti letech, je toho důkazem.

Nenechte se ale zmýlit - rockeři z amerického města Cincinnati tuší, že na pokusy o vzkříšení grungeu ještě nenastala vhodná doba. Docela nepřekvapivě se při natáčení sedmé studiové desky porozhlídli v popových i bluesrockových vodách. A vlastně to nezní ani tak dědkovsky. Když šestice rozehrála baladu "Algiers" a Dulli začal svým mohutným tenorem vyprávět svůj posmutnělý příběh, jen stěží se s vybavením si obrazů westernové tryzny z videa bránilo dojetí. Nejmocnějším arzenálem ale rozhodně byly rockem prorostlé melodické kousky.

Především je ale třeba zdůraznit, že pokud jste The Afghan Whigs úplně zavrhli kvůli splývavému zvuku skladeb jejich repertoáru, nastal čas si omýt obličej ledovou vodou, nadechnout se a vyrazit na živák. Snad je to probíjením kvarteta kytar, snad naléhavostí Dulliova chrapláku anebo kombinací obojího, že atmosféra koncertu totálně strhne. "The Lottery" - ty proplétající se kytarové linie se zažírají pod kůži skutečně brutálně. Loterie - místo předčasného odsouzení kapely si ji příště raději zahrajte třeba s vlastní hlavou. Předčasná obrana před The Afghan Whigs byla jedním z redaktorových největších omylů a ponaučení v souvislosti s letošním ročníkem Rock for People.

Balthazar na showcaseové stage a Madness s Tata Bojs na hlavním pódiu - to byla trojice kapel uzavírající program druhého festivalového dne. O tom, jak si počínali legendární Madness, se dozvíte v samostatném reportu. Už jen stručná zmínka o belgických Balthazar, jejichž indie pop nechutnal sladce ani slaně, a lze je tudíž připojit do skupiny s kapelou Kensington, podobně unylým sousedům z Beneluxu. Stejně všichni sprintovali na domácí klasu Tata Bojs. Standardní koncert s nacpanou halou, roznožkami i historkami Mardoši, hity "Pěšáci", "Opakování" i slabší "Světová" (bez Vladimira 518) a úchylnými pokřiky i transparenty v čele s vlajkou ocejchovanou nápisem "UFO PORNO". Nic nového pod sluncem.

Jubilejní dvacátý ročník festivalu Rock for People se blíží do hvězdného finále v čele s indie popaři The Naked And Famous a kapelou Lucie, jež se v plnohodnotném dvouhodinovém setu představí naposledy minimálně na dva roky. Nezmeškejte zítřejší report!