Jedna z nejskloňovanějších kapel současnosti, která je headlinerem řady festivalů po celém světě, se po více než půl roce od listopadového koncertu v Roxy vrátila do České republiky. A podle očekávání to byla pořádně nařachaná jízda, které k úplné dokonalosti chyběla jen delší stopáž a více "zasvěcených" fanoušků.

Když totiž někdy na přelomu roku došlo k oznámení, že Biffy Clyro se stanou jedním z taháků hradecké hudební přehlídky, fanoušků, kteří tuto informaci přijali s nadšením, bylo méně, než by si skotská trojice zasloužila. Držitelům ceny NME za "Best British Band" pro rok 2013 totiž domácí rádia protáčela hit "Black Chandelier" jen pár týdnů, což je na běžného festivalového návštěvníka obvykle málo, a tak nejčastější reakcí nebylo "Jupí!" nebo snad "Jen to ne!", ale spíše jen překvapené: "Kdo to je?". Podobně jako před rokem na Queens Of The Stone Age, před dvěma na Skrillexe nebo před třemi na Muse tak bylo potřeba české hudební nadšence patřičnou mediální masírkou trochu "dovzdělat". Po vynikajícím koncertě na Rock for People už se ale snad mezi širokou veřejností leccos vyjasnilo.

Biffy Clyro vydali loni v lednu dvojalbum "Opposites", které se po zásluze stalo v mnoha výročních žebříčcích, včetně toho našeho, jedním z těch úplně nejlepších. S deskou plnou ostrých riffů, vytříbených melodií, nabroušeného zvuku a hromadou hrátek s dynamikou se dobré koncerty odehrávají snáze, kromě výborného studiového materiálu je ale potřeba přidat i něco navíc - tu tajnou, těžko popsatelnou ingredienci, která skvělý koncert povýší na koncert nezapomenutelný.

V případě rodáků ze skotského Kilmarnocku je to autenticita a verva, se kterou frontman všechny své písně prodává divákům. Simon Neil nepotřebuje pomocné projekce ani hromady balónků. Úplně stačí, když se svému publiku rozdá. Bolest hlavní tváře skupiny, jehož manželka třikrát potratila, se na člověku musí podepsat a emoce trpícího zvířete, které Neil vkládá do svého živelného přednesu, jsou uvěřitelné a jdou až na dřeň. Vůbec tak nezáleží, jestli právě hraje hymnickou novinku "Biblical" nebo apokalyptickou "Living Is A Problem Because Everything Dies" z průlomové třetí desky "Puzzle". Každá z nich je zážitkem sama o sobě.

Sluší se dodat, že ke kompletnímu "Biffy Clyro Experience" jsou potřeba dvě věci. Zaprvé - mít důkladně nastudovanou tvorbu, bez níž se při koncertě nebudete "chytat". A zadruhé - nasávat tu atmosféru přímo v kotli. Právě tam se totiž spolu s podobně věrnými fanoušky rozjíždí opravdové peklo. Divoký circle pit neztrácel v průběhu sedmdesátiminutové show na síle a herdy do zad, vyražené dechy a ukopnuté malíčky nebraly konce. Kdo se do něj nepodíval a nevrátil se z koncertu se špinavým tričkem, vykřičenými hlasivkami a nevykašlával prach a krev, nejspíš vůbec nepochopil, proč se na kapelu pějí takové ódy napříč celým hudebním spektrem.

Do půl těla svlečená trojice spolu s dvojicí doprovodných muzikantů dávaly do svého vystoupení opravdu všechno, na druhou stranu ale nechybělo ani Neilovo pověstné kroucení boky, které divoké rockové vřavě dodávalo určitou ladnost a lehkost. Na dlouhé promluvy nebyl čas, kapela až na akustickou "God & Satan" a fanoušky milovanou baladu "Many Of Horrors" uháněla dopředu jako splašená antilopa a konec se zběsilou "Stingin' Belle" a oceňovanou "Mountains" přišel vlastně trochu nečekaně. To je také spolu s mizerným zvukem během prvních dvou písní asi to jediné, co se dá koncertu vytknout.

Jinak ale Biffy Clyro na Rock for People odehráli set, který byl stejně skvělý jako na podzim v Praze a prakticky nijak se nelišil ani od toho červnového na rakouském Novarocku. I napotřetí tak potvrdili, že patří mezi živoucí rockové legendy, které nám naši potomci budou závidět. Jen je otázkou, kolik přítomných si toho v onen teplý letní večer pod pódiem bylo doopravdy vědomo.