Mezi lidem a Klaxons dochází neustále k jistému druhu nepochopení. Komunikační zádrhel přišel už v roce 2007, kdy londýnská trojka vydala své, dost možná dnes už kultovní "Myths Of The Near Future". Těžko při jeho nahrávání mohla tušit, jakého historického milníku se v novodobých dějinách hudby dopouští. Posluchači znavení vlnou kytarovek, která v první půli nového tisíciletí prýštila (nejenom) ze všech koutů Británie, vítali fosforeskující přelud s nadšením. Mezi své oblíbence je v mžiku zařadila i kritika. Nejeden z jejích služebníků si s nostalgickou slzou v oku vzpomněl na léta minulá, v nichž kytara už jednou fungovala v přátelské symbióze se smajlíkem extáze a směr udával věhlasný Manchester. Ošklivé průmyslové město rodící legendární muzikanty.

Podobných interpretů se vyrojila celá řada, a proto se ve znuděných novinářských kuloárech začalo mluvit o něčem svěžím, vzrušujícím, celé nové scéně, jež byla pro pořádek odklizena pod stříšku nu rave. Klaxons byli označeni za její duchovní otce. Hudebníci, od narození trochu veselejší kopa než je ve vážném showbusinessu obvyklé, s cukáním koutků nové přízvisko přijali. Dodávali, že je to ale opravdu celé jenom vtip a nic jako nu rave vlastně ani neexistuje. Dodatek, který spousta posluchačů přeslechla.

S druhou deskou proto také velká část z nich svým oblíbeným zbojníkům rock'n'rollového parketu přestávala rozumět. Vždyť tu už někdo šidil uhlazené klávesy, tasil se s ještě nevyrovnanějšími kytarami, a dokonce křehký sluchovod příznivců napadal sonickým bordelem přiletěným snad rovnou z oběžné dráhy Země. V menším množství jsme tu něco podobného měli už dříve, ale teď? Vždyť se to nedalo poslouchat, hořekovali někteří fanoušci. Světélkující vlajka vzplála a mluvilo se o konci nu raveu.

V roce 2014, dva roky od původního plánu vydání, by tedy mělo být teoretické ticho nad bouřlivou žánrovou diskusí. Na novince "Love Frequency" začali Britové konečně provozovat rave a do tance vybízí se vším všudy, tedy i s pořádnou armádou elektronických instrumentů. Písně už nejsou před zhýčkané indie posluchačstvo předkládány bez ladu a skladu a oplývají bohatou výbavou líbivých rytmů. Opět se ale nad uskupením, z něhož dvěma třetinám koluje v žilách krev Shakespearova rodiště, vznesla vlna pohoršení a bodavá slova referující o komerční lacinosti, mělké popině či upsání se mainstreamu.

Přitom se možná stačilo jenom povznést nad první ukázky. "There Is No Other Love" měla být snad opravdu tuc-tuc udička pro dramaturgy rádiového éteru. "Show Me A Miracle" se může jevit jako nevyváženy paskvil, který z nedostatku nápadového paliva mírně pokulhává. První zmiňovaná si u člověka ale nakonec stejně najde oblibu svou nenásilnou podbízivostí, druhá způsobí slabost aspoň díky povědomým houkačkám. Když dáte poté šanci celé dlouhohrající nahrávce, hned vrzající intro "New Reality" s ujíždějícími syntezátory vás může přesvědčit, že jste se rozhodli správně.

Ještě se ale vraťme k onomu tanci se vším všudy. Taková charakteristika je totiž samozřejmě lehce nadsazená. James Murphy (LCD Soundsystem) a Tom Rowlands (The Chemical Brothers) se vskutku činili, aby na novince zanechali svůj umělecký otisk, což je plně poznat v kusech jako "Rhythm Of Life" nebo "Atom To Atom". Celek na kytary ale úplně tak chudý není, stejně jako se ne všechny položky tracklistu hodí do přítmí klubových laserů. Naprosto z jiných, přímo snových krajin se mezi posluchače snáší "The Dreamers" se skoro šeptaným "la-la-la-la" popěvkem.

Pozůstatkem dřívější mladistvé revolty a euforických refrénů je "Children Of The Sun". Není jedinou výjimkou, v níž Klaxons aplikují vlastní, již historií prověřené vzorce. "Invisible Forces" kupříkladu spojuje hravou dynamičnost a hitovost z debutu a zároveň se balí do nebeského hávu "Surfing The Void". Funguje tak jako bolestné pro milovníky silného popového motivu, podle kterého byla v minulosti střižená "Gravity's Rainbow" nebo například "Echoes".

I přes počáteční negativní očekávání se tu opravdu masivní stylový přerod nekoná. Trio pokračuje v plynulém kreativním vývoji a všechny prvky svých minulých počinů ukazuje pouze v jiném světle. DNA Klaxons, ať už si pod ním dosadíte libovolný shluk hudebních elementů, je stále živoucí. Na "Love Frequency" ho kapela zejména využitím elektroniky nechává prostupovat množstvím temp, stylových odchylek a pestrobarevných nálad.

Fádnost skutečně není jednou z charakteristik alba a muzikanti před námi oprašují zatím svůj nejzábavnější kabátek. Kde by ale jiným hrozil pád z tenkého lana žánrové barvitosti a upadnutí do manéže kýče, Klaxons ovládají balanc a ještě přitom publiku házejí pár triků navíc. A pokud úpadek dřívějších bohů kytarové indie scény zní takto, tak poté ať žije dekadence!