Nestává se často, abychom na musicserveru psali recenzi na album, které vyšlo před více než devíti měsíci. V případě Simy Martausové však udělejme výjimku. Křehké popové písničkářství s civilními texty, bez jakýchkoliv pozlátek a příkras, které na slovenskou scénu přinesla, by totiž jako sůl potřeboval i tuzemský éter.

Kdo vlastně je Sima Martausová? Vítězka soutěže Gospeltalent 2009 vydala své první album "Vyzliecť si človeka" už před třemi lety, jako její plnohodnotný debut je však označován až loňský počin "Dobrý deň, to som ja", který natočila poté, co se jí ujal zkušený slovenský manažer Jožko Šebo, který už pracoval například s Janou Kirschner nebo Peterem Cmorikem. Sima však rozhodně není produktem managementu - naopak, tak obyčejné a uvěřitelné děvče s kytarou jsme v našich končinách už dlouho nezažili.

Jako své vzory uvádí třeba Francouzku Zaz, zmíněnou krajanku Janu Kirschner nebo Tomáše Kluse. Ani jedno z uvedených jmen jí přitom z hlediska její tvorby není nijak vzdálené. Vše začalo písničkou "Normálný život" - něžnou dívčí zpovědí, která se i přes svou folkovou jemnost vklínila do slovenského rádiového éteru. "Mne stačí človek a rieka, kde budem len tak bosá stáť. Nechcem mať slávu a autá, chcem šťastie, čo nenechám si vziať," zpívá mimo jiné ve skladbě, která následně spustila lavinu událostí: debutovou desku, jež se později dočkala platinového ocenění, vyprodané kluby a cenu ZAI (Zvaz autorov a interpretov populárnej hudby) za objev roku.

Už z výše předloženého úryvku textu je patrné, že písničkářka rozhodně není prototypem moderní ženy. Má ráda přírodu, venkovský život a vyznává úplně obyčejné hodnoty. A právě o tom zpívá na své úspěšné desce. Dvanáctku písniček si z drtivé většiny složila sama, při nahrávání se obklopila zkušenými muzikanty, a výsledkem jsou tak chytlavé aranže, z nichž zní nejen akustické kytary, ale třeba i akordeon, trumpeta nebo bicí.

Album má nesmírně příjemný, odlehčený zvuk, který skladbám dodává pozitivní vyznění, i když ne všechny texty vypráví veselé příběhy. Sima je ale hravé děvče, a tak i pochmurným tématům dodala určitou uvolněnost. Zpěvačka nikde netlačí na pilu - v její tvorbě najdete odkaz lidovosti, ne ovšem takové, která vás svou zastaralostí vysaje. Z alba čiší radost a mladický elán, energie, která by se dala trochu přirovnat třeba k rané tvorbě Tomáše Kluse z jeho debutu "Cesta do záhu(d)by". Také ona se vyžívá v radostných slovních hříčkách, což ukazuje už v rozverném otvíráku "Že-na", který patří mezi nejoptimističtější písničky celé kolekce a v němž prezentuje sebe samu jako ženu, co kašle na bonton a stresy dnešní doby. "Keď sa bojím, čokoládou nervy odbúrám, v tom momente druhoradá je mi figúra," přiznává.

Největšími přednostmi nahrávky jsou jednoznačně kompaktnost a absence vaty. Na něco jako nejlepší píseň desky se totiž na "Dobrý deň, to som ja" vůbec nehraje. Posluchač si zkrátka nemůže vybrat, zda mu v hlavě nejvíce zůstane melodická "Pod imelom", filosofická "Kam tento svet speje?" kirschnerovská "Dobrý deň, to som ja" nebo kterákoliv jiná z dvanáctky skladeb. Netrpělivého jedince může zvuková jednotnost po prvním poslechu odlákat, když však dá zpěvačce šanci, dostane se k jádru písniček, které nemají jen hezký obal plný krásných slov, životního optimismu a příjemně plynoucích tónů, ale především duši. Z Martausové totiž čiší neuvěřitelná čistota a nezkaženost, která absolutně nepasuje k tomu, jak vnímáme dnešní pop music.

I když deska nepřináší žádná dosud nevyslovená témata (v předposledním kousku "Vianočná" se řeší, že "Vianoce pravé, zapadly v dave," v následující "Pamele" zase naráží na současnou umělost ženské krásy) a ani hudebně se nesnaží o žádnou revoluci, právě autentické podání je něco, čím Sima jasně vyčnívá nad ženskou popově písničkářskou konkurencí. Zpěvačka totiž vůbec nepůsobí naivně, naopak její texty jsou velmi inteligentní, přesto stále velmi přístupné pro běžného posluchače. Písně tak mohou vyhrávat z komerčního rádia, ale i z přehrávačů vyznavačů křehčí folkové tvorby.

Jisté je, že Sima Martausová je interpretkou, která má potenciál vyplnit prázdný prostor, který si před lety v Česku a na Slovensku nárokovala třeba Aneta Langerová, než vyměnila kytaru za smyčce v projektu "Pár míst", nebo Jana Kirschner, než opustila "Krajinu rovinu" a ochutnala zvukově příliš těžkou "Moruši". Bude nesmírně zajímavé sledovat, jakým směrem se budou ubírat její další umělecké kroky.