V roce 2008 se Metronomy dalo předvídat to, co většině kapelám rozdivočelé nu-rave éry - že s dalším albem ampulka uvnitř jejich lightstickové pochodně pohasne a oni se stanou jenom další, kdysi nadějnou hvězdičkou na zapadnuté galaxii. Takový scénář by možná skutečně následoval, kdyby se parta okolo Josepha Mounta pokusila o další "Nights Out". Metronomy ovšem svůj vlastní stín přešli s elegancí. Noční jízdy venku nechali za sebou - pařit ostatně nemůžete věčně - a jako už poněkud zralí skoro třicátníci přesídlili na anglickou riviéru. Na ní už elektro tolik netáhlo a ve stínu palem zněla spíše nostalgie po šedesátých a sedmdesátých letech. Byla to výborná popová nahrávka, která byla po právu oceněna nominací na Mercury Prize.

Zatímco pochybení po "Nights Out" by si asi mnoho lidí nevšimlo, před vydáním čtvrté řadovky se na ně upíralo více zraků a hrálo se na jiná očekávání. Jak se s tím muzikanti na výsledném "Love Letters" poprali? Opět s lehkostí, po svém, bez kapky prolité krve a potu. Vysokou laťku jednoduše obešli a plynule se pustili do cesty po zase odlišnější koleji. Ta stylově ujíždí ještě ve stopách předešlého počinu, ale zároveň je svébytná. Zatímco v minulosti tu byli Metronomy především pro posluchače, kteří se chtěli bavit šťavnatým elektropopem, na novince myslí na sebe a je to hlavně tvůrčí mozek projektu Mount, který potřebuje skrze svou hudbu terapii. Ne však tu páteční či dovolenkovou, ale čistě zpovědní, plnou léčení zlomeného srdce a jiných melancholických bolístek.

Prostor pro umístění jeho žalu do popředí mu dávají i nástroje, které stáhnuly ze své hravosti a zvolnily tempo. Místy si vystačí jen s prostou kombinací kytary a drum machine. Tvorba skupiny se tak rázem dostává zase do jiného vývojového stupně. Titulní "Love Letters" vás po pohřebním trumpetovém intru ještě zvedne ze židle a rytmická souhra perkusí s pianem vás snadno svede. Pokud ale budete chtít tančit po celou délku stopáže, připravte si tentokrát raději ploužákové kreace. Zábavy bylo zkrátka v minulých letech už dost, teď nastal čas se na chvíli zastavit a ujasnit si pár vnitřních záležitostí.

Vyřizování milostných vzkazů neprobíhá pouze na zemském povrchu, někde na přímořské riviéře po sezóně. První singl "I'm Aquarius" posluchače vyšle (nejen prostřednictvím videoklipu) až mezi hvězdné konstelace. Do zvolna budované atmosféry beztíže, kterou rámcuje líbezné ženské "sho dop dop ah", zpěvák vyjadřuje své rozčarování z ukončeného vztahu. (Což mu mělo být z pochybného spojení Býka s Vodnářem přece jasné hned!) Instrumentální "Boy Racers" je podobnou futuristickou navštívenkou. V tomto případě na parketových dlaždicích prvních diskoték ucítíte ještě dech květinových dětí. Také na "Love Letters" prostupují retro vlivy celým tracklistem.

Pohled zpět se ale nekoná jen prostřednictvím hudby. "He's got the most immaculate haircut, but with the right dye and shampoo, maybe I could too. And he's got the most desirable friendship group, but, boy, when you got that hairdo, they're not gonna call you...," zpívá Mount do folkrockových tónů "The Most Immaculate Haircut" a jako by se tak ohlížel za bolestnou vzpomínkou z dospívání. "Reservoir" může být chápán dokonce jako upomenutí na partu kámošů z druhé desky, kdy to všechno nakonec dopadlo asi jinak, než tehdy v naivní víře mládí čekali. Slibu "But it gets better" se dočkáte v samém závěru, v songu "Never Wanted". Tak moc chcete věřit, že se přes to váš průvodce albem skutečně přenese a zvládne to.

Psaní milostných dopisů je možná už přežitou disciplínou. Ty v podání Metronomy však kýčem rozhodně netrpí. Díky nim můžeme hudebníky poznat zase z jiného úhlu, jako zranitelné bytosti hledající útěchu skrze své skladby. Hned jdou stranou všechna očekávání, která se na ně po "The English Riviera" nalepila. Není to hon po další slávě a triumfech, řeší se tu výhradně soukromé záležitosti. Pokud ale posluchač není úplný necita, nemusí mu dělat sebemenší problém se do jejich neodolatelných balad zamilovat. Klidně už na první poslech.