"Tato nahrávka je odrazem toho, kde se v životě právě nacházíme. Jsme známí jako lehce temná kapela, v současnosti to my však tak necítíme," prohlašuje frontman Isaac Slade na adresu novinky. Že se nejedná o planá slova, se lze přesvědčit hned po jejím poslechu, kdy ve vás zakotví pocity nadšení z voňavého zvuku pop-rocku, který, ač mnohdy vzdaluje od autentického rukopisu coloradské bandy, skupině i tak sedí jako ulitý. Svěží vítr nevnesla jen aktuální změna stavu a myšlení jednotlivých členů (očekávání potomka dělá s Isaacem a bubeníkem Benem Wysockim hotové divy), jistý podíl na tomto velkém experimentu má jistě i magická ruka producenta Stuarta Price (Madonna, Pet Shop Boys, The Killers), který se podílel na všech skladbách. Když k tomu připočteme Ryana Teddera, jenž má prsty v pilotním singlu "Love Don't Die", to by v tom byl čert, aby výsledek nestál za to.

"Helios" nabízí celkem jedenáct skladeb, přičemž vůbec ty nejlepší se na nás sesypou hned na začátku. V úvodní "Hold My Hand" jsme svědky vzrušivého vokálního dobrodružství ústředního zpěváka, kdy při refrénu "Hold my hand I can hear ghosts calling, help me stand even if the sky is falling," málem naskakují zimomriavky. Z těch se však hned záhy otřepeme díky singlu "Love Don't Lie", který nový hudební směr předznamenával. Tak zřetelná svižnost a melodická ráznost se u The Fray doposud neobjevila, o to větší překvapení nastane při "Give It Away", při níž při prvotním poslechu vyvalíte oči. Vůbec nejpopovější věc na albu s lehkou příměsí funky (?), jež by s přehledem zapadla do tvorby Maroon 5 (taky slyšíte náznakem "Give A Little More"?), může působit vedle ostatních záseků na desce výstředně, až komicky. Atypičnost vůči zbytku ale zafungovala na výbornou, jelikož pestrobarevný chytlavý jam pánům sedí jako prdel na hrnec.

Ponoříme-li se hlouběji, zjistíme, že čtveřice ani na nové studiovce na svůj frajovský sound nezanevřela. Jako důkaz nechť slouží "Keep On Wanting", v níž s mírnou dávkou fantazie uslyšíme U2, nebo "Break Your Plans", která nechává vzpomenout na staré The Fray i po textové stránce. Pozůstatky předešlé tvorby lze slyšet i v "Closer To Me", která však svou nemastnou neslanou příchutí nutí přejít k mnohem povedenějším kouskům.

Konec nepatří mistrům, nýbrž baladám. Po výborné "Wherever This Goes", která svou prostou uvolněnou linkou a do duše mluvícím textem zanechává osvobozující pocit odhodlání, jistoty a volnosti, přichází dvojice skladeb, jež zvolna nastiňuje jistý finiš. Zatímco "Shadow And A Dancer" se nebezpečně pohybuje na hraně přeslazeného patosu a má co dělat, aby nebyla označena za kýč desky, závěrečná "Same As You" obratně flirtuje s tedderovským zvukem z "Native" a zároveň z ní pulzuje éterická snaha okusit něco nepoznaného.

Ne nadarmo americké kvarteto pojmenovalo aktuální disk po řeckém bohu slunce. Člověk má na jednu stranu pocit, že ho sluneční energie čišící z nahrávky nabila na týden dopředu, sem tam se vyskytující černé skvrny v podobě méně povedených kousků naproti tomu působí jako škodlivé paprsky prostupující ozónovou vrstvou na citlivou hudební kůži. Všehovšudy však lze říci, že čistka, kterou The Fray podstoupili, přinesla velmi uspokojivý, v některých výše zmíněných případech až šokující výsledek, jenž se proměnil v posluchačskou satisfakci. Pánové s novým směrem určitě neobjevili Ameriku, kdyby se jej však drželi a pár dalších nových trendů promítli i do dalšího studiového počinu, bouřlivý potlesk by byl na pořadu dne. Ovace za "Helios" si každopádně zaslouží také.