Musím se přiznat, že jsem poslední dobou postrádal na hudební scéně výrazný ženský popový objev. Zatímco se moji kolegové rozplývali nad zpěvačkami jako Adele, Lady Gaga nebo Ellie Goulding, mně tyhle dámy nějak extra nesedly - ať už stylově nebo, jako v případě Adele, se mi líbily vlastně jen singly, přičemž zbytek písniček na albech ve mně nezanechal vůbec nic. Tohle vše se ovšem změnilo, když jsem před dvěma roky poprvé slyšel Rebeccu Ferguson a její debut "Heaven". Její hlas a styl mě tehdy naprosto uchvátily a její počin byl jednou z mála desek, která mi vydržela v přehrávači bez ohledu na přicházející novinky. Nedávno tato sedmadvacetiletá Angličanka z Liverpoolu vydala své druhé album "Freedom", na které jsem se už netrpělivě těšil.

V čem je vlastně Rebecca Ferguson podle mě tak výjimečná? Její největší síla je bezesporu v hlase a všech jeho atributech. Disponuje lehce nakřáplým a krásně zabarveným kontraaltem, který si jednak nespletete, a navíc dokonale sedí k jejímu stylu. Ten se pohybuje někde na hraně soulu, popu a sem tam nakoukne do taneční hudby. Hodně je založený na deších a zároveň má v sobě i něco britského, aniž by se snažil kopírovat Dusty Springfield. Naopak, místy by se dokonce dala považovat za takovou modernější ženskou odpověď na Phila Collinse, i díky určitému akcentu na výraznou rytmiku skladeb, což v hojné míře potvrzuje i první singl "I Hope".

Další její přednost se dotýká přímo alba "Freedom" a spočívá v písničkách jako takových. Píše si je z velké části sama dohromady s Australanem Jarradem Rogersem, který se na scéně etabloval spoluprací na debutu Delty Goodrem. Vedle něj se pak na desce podíleli třeba i Steve Robson nebo Toby Gad. Rebecca Ferguson má celkem signifikantní rukopis, což je hezky slyšet ve velmi kontrastním duetu "Bridges" s Johnem Legendem, jediné písničce na albu, na které se autorsky nepodílela. Od zbytku nahrávky se liší prakticky ve všem, ať už je to rytmika, tvorba melodie nebo i výsledný zvuk a styl, který více míří na baladické r'n'b. Neznamená to ovšem, že by na albu neměl své místo, ba právě naopak dokazuje, že Rebecca výborně vyzní skvěle i v jiném stylu, potažmo i vedle takového zpěváka, jakým je právě John Legend.

Na zbytku "Freedom" je dokonalé, jak se jeho kvalita ukazuje postupně. Na první poslech vás zaujmou již zmíněná rytmická "I Hope", dynamikou napěchovaná "All That I've Got" nebo do tanečních rytmů a beatů hozená "We'll Be Fine". S druhým se vám začnou do hlavy otiskovat melodie dalších písniček a nesmazatelným způsobem i neskutečný hlas samotné Rebeccy Ferguson. Dalšími a dalšími poslechy objevíte i krásu pomalejších písniček, které jsou na albu ve značné defenzívě, ale i ty zpěvačka umí velmi dobře prožít. Poté si začnete všímat textů, které jsou velmi osobní a nesou i určité poselství těm, které to nemají lehké se vztahy, a nakonec se přes drobné detaily zvukových hrátek s echem a nástrojovou harmonií,vrátíte zpět na začátek k té úchvatné barvě hlasu a stylu samotné zpěvačky.

Rebecca Ferguson na obou albech naplňuje jejich názvy - zatímco na debutu "Heaven" byla v podstatě umírněná a držela se svým způsobem při nebi, v případě "Freedom" křičí do celého světa, co je to svoboda, a rozhodně se nebojí dupnout. Tak jako tak, obě tyto její podoby stojí za to zkusit.