Na nedávném ceremoniálu předávání amerických hudebních cen Grammy, vůbec nejprestižnějších ocenění v oblasti populární hudby, zažila kapela Train svůj dosavadní vrchol kariéry. Pětice muzikantů totiž obdržela cenu za nejlepší skladbu roku, píseň "Drops Of Jupiter" ze stejnojmenné loňské dlouhohrající desky. V konkurenci dalších nominovaných to bylo velké překvapení. Přiznám se bez mučení, že mi sice skladba připadá docela dobrá, ale nezdá se mi, že by to byla až taková šupa. Zkrátka lehce nadprůměrná píseň, jakých jsou desítky. Nicméně gramofónek je v suchu a prodeje už tak výborně prodávané desky jistě stouply. A teď kapela Train, na kontě mající zatím jen dvě alba, vydává ještě koncertní DVD "Midnight Moon".

Koncert zaznamenaný na disku se odehrál v květnu 2001 v domovském městě skupiny, San Franciscu. Však to taky při pohledech do zpívajícího publika vypadá, jako kdyby tam byly všechny maminky, tety, přítelkyně a kamarádky chlapů z kapely. Train vytvožili ve Warfield Theatre pohodovou domácí atmosféru a nepotřebovali k tomu žádné vizuální efekty, spoléhali jen na svou hudbu a sílu osobností. Jsou výborně sehraní a v osobě pohledného frontmana Pata Monahana disponují velmi kvalitním zpěvákem a hráli doslova na domácím hřišti.

Jak se ale povedlo přenést zážitek z koncertního sálu na obrazovku a do reproduktorů? Ne moc dobře, protože selhává provedení zvuku na DVD. Je zde minimálně využitý střední reproduktor v Dolby Digital 5.1, zpěv v něm není vůbec slyšet, snad jen při bubenickém sóle je vše v nejlepším pořádku! Markantně se nepříliš kvalitní zvuk projeví v bezprostředním srovnání se špičkovým zvukem kupříkladu Stingova DVD "All This Time". Mrzí mne to o to víc, že mixáž obstarával Brendan O’Brien, harcovník zocelený prací mimo jiné s Pearl Jam nebo Stone Temple Pilots. Pochvala tvůrcům patří za bonus v podobě autobiografií členů kapely a pěkných rozhovorů s každým z nich, trochu zbytečné je zařazení klipu živé verze "Drops Of Jupiter", což je koncertní záznam doplněný o pár prostřihů z turné a velmi stručná diskografie.

Train jsou docela sympatičtí chlapíci, hrají příjemnou kytarovou hudbu, písničky jsou v pohodě. Třeba taková "Mississippi" má krásnou atmosféru. Ale přesto mi u nich pořád něco chybělo, více vzruchu, jiskření, potu. A přitom vynikajícím způsobem zahráli zeppelinovskou "Ramble On", Monahanův zpěv se v pohodě dal srovnat s Robertem Plantem, kytary řezaly. Prostě mi připadalo, jako že jsou na rockovou skupinu až příliš "politicky korektní" a připadá mi, že produkce Train je lehce zaměnitelná s deseti dalšími americkými kapelami. Mimochodem, i snad jediné sprosté slovo v bonusových rozhovorech bylo vypípnuto. Nebo že bych byl až tak náročný, když chci, aby rocková kapela měla větší koule?