Žádný žebříček nemůže obsahovat vše, co by si jednotliví redaktoři přáli. A co teprve čtenáři! Než začnete dštít síru nad tím, že je nějaká deska v žebříčku moc vysoko / nízko / není v ní vůbec, vezměte na vědomí, že se jedná jen o zprůměrovaný přehled vkusu redakce musicserveru. Redaktoři celkem navrhli 108 různých zahraničních desek, do nejlepší čtyřicítky se jich ale mohlo probojovat jen... čtyřicet.

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 4 | 3 - 1 + výsledky čtenářské ankety

---

Debutová deska britské dvojice Hurts zasáhla všechny milovníky temné romantiky přímo do srdce. Následující i v Česku vyprodané, emocemi a živelnou atmosférou překypující koncerty fanoušky jen utvrdily, že vsadili na správného koně. Dva nezaměstnaní mladíci se velmi rychle alespoň v Evropě stali velkými hvězdami (domácí Británie je bere spíše za alternativní band) a albová dvojka měla potvrdit, že desítkový debut nebyl náhoda. Jak se dalo čekat, "Exile" už bezchybná nahrávka není, ale kapela se s tlakem vyrovnala velmi dobře. Příklon k více kytarovému zvuku a stadiónovému pojetí skládání nejlépe opět vyznívá na koncertech, kde ti dva uhlazení muzikanti občas s doprovodnou kapelou vyluzují až zvukové běsnění. Nejvíce jim to ale stejně sluší v intimní baladické poloze jako v singlu "Somebody To Die For". (Honza Balušek)

---

"Yeezus" je mistrovským dílem! Opravdu! Kanye West sice přestává být kvůli svým mimohudebním excesům brán vážně, ale dejte tyto úplně stranou a musíte uznat, že progresivnější figurku v současném hip hopu byste těžko pohledali. Jeho poslední dílo je vůbec tím nejextrémnějším v jeho kariéře. Hudební inspirací mu tentokrát byl osmdesátkový darkwave, částečně jamajský dancehall a nejednoho (nejen českého) posluchače šokoval samplováním maďarské Omegy. Ale v centru všeho stejně stojí hlavně sám Kanye, který vás vezme na prohlídku temnými zákoutími svého mozku. Běsnění nad rasovou politikou jeho země ("New Slaves"), dožadování se zatracených croissantů ("I Am a God"), hádání se s bohem, který si o něm myslí, že je sračka, případně parodie na soulovou hudbu sedmdesátých let v "Bound 2" - možná nejodvážnější písni, kterou kdy napsal - to všechno jsou jen střípky dávající dohromady užasnou mozaiku nápadů jednoho podivného hiphopového génia. (Jakub Malar)

---

Při poslechu balady "Home Again" musí člověk uznat, že Elton John se na desce "The Diving Board" překoval, zahodil své disco-popové extravagantní ego a představil se jako vyspělý, renomovaný umělec, který má i v pokročilém věku hudebně co říct. Album není jen dalším nutným zářezem stárnoucí legendy, která si chce ještě zavzpomínat na staré dobré časy, ale skutečným hodnotným uměním, jež v sobě skrývá minimálně desítku výborných skladeb. Nevztahuje se to jen na fenomenální "Home Again", ale i na písně "The Ballad Of Blind Tom", "Oscar Wilde Gets Out" s překrásným textem či "Can't Stay Alone Tonight". Tahle komornější a intimnější poloha Siru Eltonu Johnovi prostě sedla a svým dosahem neuvízne pouze v roce 2013, ale i do dalších let a má potenciál se dostat do zlatého fondu mistrova obsáhlého repertoáru. (Ondřej Hricko)

---

Janelle Monáe, soulový android z americké Atlanty, si do svého fantastického vesmíru přizvala Prince, Miguela, Solange a Erykah Badu a společně přinesli další dávku neposedného sci-fi r'n'b zabývajícího se rasou, společenskou třídou, sexualitou a smyslem naší duše vůbec. Monaé je možná příliš divná na to, aby se stala opravdovou superstar, ale na nahrávce "The Electric Lady" už jí v podstatě je. Její futuristický opus má kořeny v P-Funku, průkopnické produkci Stevieho Wondera i v klasickém Motownu alá Diana Ross. Přeskakování od žánru k žánru ale činí sebejistě a je stejně působivá jako soulová zpěvačka, disco diva, popová hvězda i interpretka šlágrů ve stylu Franka Sinatry. Koneckonců, pojďte se i vy vydat spolu s principálkou na cestu mezi 40. a 70. lety minulého století, na cestu do daleké budoucnosti a zase zpět. "Klony a lidé jsou vítaní po půlnoci." (Jakub Malar)

---

Jak vydráždit hladovou šelmu? Když jí opakovaně ukážete kořist, ale s jejím předhozením vyčkáváte. Převedeno do jazyka Arcade Fire se tomu říká guerillový marketing, a jak by vám jistě potvrdili, funguje efektivně. A je to zábava pro všechny. Tahle metoda intenzivní propagace se kanadské smečce osvědčila při kampani ke čtvrté studiové desce "Reflektor", kdy se na ni upíraly pohledy kritiků celé planety v očekávání, zda má dokonalost ještě úchvatnější podobu než klenot "The Suburbs". A tak pánové a dáma po rozjímání na Haiti počmárali slovem "Reflektor" a logem "9/9 9PM" všechno, co křídu sneslo. Symboly s tajným poselstvím zafungovaly jako kruhy v obilí. Nařčení z vandalismu se sice kolektiv neubránil, zato odstartoval vřavu, jež (ne)skončila ambivalentními reakcemi na samotný obsah alba. Jedni teskní po hymnických kytarách, druzí po kytarách vůbec, další se klaní soudržnosti dvou disků a jiní skandují jejich jméno za nejpovedenější zvrhlost v loňském roce. Jasně, že poslední přirovnání je myšleno s nadsázkou - nad karibskými rytmy, osmdesátkovým diskem nebo perkusními orgiemi v taktu haitského rara festivalu sice znalí příznivci kapely nejspíš povytáhli obočí, onen pověstný gradační princip však Kanaďané uplatňují nadále. I když je třeba déle čekat. Velkolepé závěry skladeb "Here Comes The Night Time", "Awful Sound (Oh Eurydice)" nebo "Afterlife" (včetně jejich existenciálních textů) ale vyvolají takovou euforii, že se po jejich prožití začnete porozhlížet pod záložkou "Live" jejich webových stránek. Uvolněnější, ale stále emotivní - to jsou Arcade Fire v nové éře "Reflektor". (Andrea Šafářová)

---

Dvacet dva let je doba, po kterou museli všichni milovníci My Bloody Valentine sfoukávat prach z jediných dvou vyšlých desek. Dost času, aby stihli dospět i budoucí fanoušci formace, kteří se v roce 1991, kdy vyšlo poslední "Loveless", teprve stačili narodit. Hromada času, aby byl kult zrozen. Nekonečná studiová pauza ale byla přece jenom loni ukončena a třetí deska s výstižným titulem "m b v" se prodrala přes mnoho porodních komplikací na svět. Nahrávka je částečně zreinkarnovaný materiál z půle devadesátých let a podle toho taky zní. Žije si ve svém vlastním, dávno zapomenutém světě, který naprosto ignoruje aktuální časovou polohu. Je jako jedna dlouhá, sedmačtyřicetiminutová šňůra plná kytarového bzučení, víření a éterických zpěvů, naskládaných na sebe v nepravidelných, navzájem se rušících vrstvách, které v průměru každých pět minut přeruší malá výhybka v podobě lehce pozměněné melodie. Jako byste byli v umělém spánku a už odněkud z druhé strany vám pouštěli gramofon, který se zasekl. Po všech přeleštěných "Reflektorech", řemeslnicky vypiplaných "AM" nebo na stylovost sázejících "Holy Fire" jsme ale něco tak strašně nehitového, neambiciózního a zahleděného do sebe v roce 2013 asi potřebovali. (Simona Knotková)

---

Little Boots na svou druhou desku upozorňovala tolika singly, že se skoro až nechce věřit, že si "Noctures" nakonec pořídil tak malý počet platících fanoušků. Alba zmizelo jen několik tisíc kusů, a přitom patří k tomu nejlepšímu, co loňský rok v popu přinesl. Mezi skladbami se objevují nekomplikované popové mňamky typu "Satellite" s tahem na co nejpřitažlivější melodii, ale naleznete zde i také hutnější elektronické kousky, které možná nejsou tak jednoduše zamilovatelné, ale o to déle vydrží. Taková je třeba palba "Shake", kterou si můžete poslechnout níže. Hypnotická skladba ukazuje všechny zbraně, které má ostrovní zpěvačka v arzenálu. Skvělý hlas, dokonalý cit pro svůj žánr a také nutnou dávku odvahy přijít s něčím trošku odlišným a zároveň ne tolik, aby musela někomu dokazovat své mistrovství. Žádnému fanouškovi žánru by deset písniček, přemosťujících osmdesátky a rok 2013, nemělo chybět v playlistu. A to ani letos, protože deska zní stále svěže a zřejmě ještě dlouho tomu tak bude. (Lukáš Boček)

---

Už na debutu "Lights" ukázala britská elektropopová senzace Ellie Goulding potenciál do budoucna, jenž naplno rozvinula albovou dvojkou "Halcyon". Nadstavbu povedené nahrávky obstarala reedice "Halcyon Days", která vyvrhla nejen globální superhit "Burn", ale i další propracované novinky. Ty, v čele s aktuálním singlem "Goodness Gracious", míří hlavně na rozbouřený taneční parket, kromě rozverných hymen ale kolekce ukrývá i emotivní balady, v nichž zpěvačka těží z image pokorného děvčete a uvěřitelné duševní čistoty. "Halcyon" éra nakrmila fanoušky, včetně bonusových songů, bezmála třemi desítkami skladeb, tedy počtem, který by jiným interpretkám vystačil na dvě, některým možná i na tři studiová alba. Vysoká produktivita, tvůrčí elán i poctivý přístup se však Ellie vyplácejí a její něžně rozpolcený hlas si získává stále větší oblibu u popových nadšenců. Ti čeští ho navíc měli loni na jaře možnost slyšet naživo, pokud si tedy zážitek nenechali pokazit špatným ozvučením pražského SaSaZu. (Josef Martínek)

---

Když má kapela potenciál, je třeba s ním nějakou dobu pracovat, aby se naplno projevil a dozrál. Američtí Imagine Dragons sice své první EP vydali už v roce 2009, ale s velkou debutovou deskou počkali, až naskládají dostatek opravdu kvalitního materiálu. A vyplatilo se. Hudebně tato pop-rocková formace možná až tolik nového nenabízí, nad ostatními žánrovými souputníky však vyčnívají až neuvěřitelně konzistentně vysokou kvalitou písniček a celkovou uvěřitelností. "Night Visions" nemají slabého místa, a to ještě další skvělé skladby vydali muzikanti na deluxe edici a následně na pozdější reedici nahrávky. Dobrou píseň za vás prostě nikdo nenapíše (resp. napíše, ale stojí to hodně peněz). U debutového alba je ještě těžko předvídat, jestli z nich časem budou noví U2 či Coldplay, ale našlápnuto k tomu mají více než dobře. (Honza Balušek)

---

Ti CHVRCHES! Kolik lidí asi ignorovalo tuhle bandu do té doby, než jim někdo konečně prozradil, jak se celé to souhláskové peklo vyslovuje? Přitom stačí zaměnit písmeno V za U a čerčiz se rázem stávají přístupnými. Jejich hudba je na tom velmi podobně jako název samotný: na první poslech se zdá být guláš synťáků nepoživatelný, ale sladký hlas milé Lauren Mayberry a postupně se vyloupávající melodie brzy promluví o opaku. Na debutu skotské trojice je sympatické, s jakým nadhledem dokáží prezentovat a propojovat hudbu založenou na opakování postupů, které slavily největší úspěch už před téměř třiceti lety, s velkou dávku své vlastní invence, a to na poli promyšlené práce se smyčkami nebo ve vizuální prezentaci. "The Mother We Share" či "Gun" jsou díky tomu neuvěřitelně sexy hitovky, které nemůžou nenadchnout žádnou elektropop milující duši. Když se k tomu přidá i nejlepší loňský elektroslaďák "Tether", výsledek nutně musela být jedna z největších popových událostí roku. (Lukáš Boček)

---