Minulá deska "Suck It And See" byla bomba. "Brick By Brick", "Reckless Serenade", "Black Treacle" a prakticky každá skladba byla klenotem a jasným hitem. Parta těchto sheffieldských indie rockerů neměla zatím žádnou vyloženě špatnou desku, ale poslední řadovka byla vyjma debutu asi tím nejlepším, co kapela zatím natočila. Velmi těžko se na takový úspěch navazuje a Arctic Monkeys si toho byli vědomi. Rozhodli se však neexperimentovat a hned prvními singly představili světu, jakou tvář nasadí svému pátému studiovému albu. Opět jednoduše rockovou, hitovou a kytarovou. Z "AM" si tedy vytvořili konkurenta svému předchůdci. Uspěli znovu?

Nemá cenu to protahovat. Neuspěli. "AM" můžete poslouchat odshora dolů, dopředu, pozpátku, horem, dolem, ale kloudných a za nehet zalézajících pecek se prostě nedočkáte, i kdybyste se na hlavu stavěli. Přitom start novinky je raketový. Singlová dvojice "Do I Wanna Know?" a "R U Mine?" funguje na výbornou a úvod nahrávky nebudí sebemenších pochyb, že i tentokrát se u Arctic Monkeys dočkáme necelé hodinky plné slastných kytarovek. Jenže pak přichází nuda v podobě "One For The Road" s hostujícím Joshem Hommem (který s těmi chválami na "AM" trochu přestřelil a nezaujatost mu moc nevěřte) a ani "Arabella" (s hostující Dádou Patrasovou) nenahodí kolej zpět směr rocková extáze.

Prvotřídních pecek se do konce alba už moc nenasytíte. Zaujme snad ještě balada "No.1 Party Anthem" a singlová "Why’d You Only Call When You're High?", ale ani v těchto případech vás proud energie nestrhne. Je tedy na místě zklamání? Asi ano. Hodnotit desku jako špatnou se ale neodvažuji. I když na poměry opiček je kolekce rozpačitější a s mnoha prázdnými místy, kytarová scéna však stále nemá dostatek kvalitnějších celků, aby pátá studiovka padla do šedi průměru. A to i v případě nejslabších skladeb ("Mad Sounds", "Snap Out Of It"). Jednotlivé písně i přes překvapivě slabší napětí, než je zažitý obyčej, vyzařují stále tu auru originality, kterou si pracně za těch několik úspěšných let dokázala skupina tvrdou prací vybojovat, a svůj zvuk i přesto, že ho neposunuli dále, zvládli udržet a vrazit mu svůj punc.

Ani tentokrát si Arctic Monkeys ke svému nahrávání nepozvali mnoho hostů. Vyjma zmíněného Joshe Homma, který si střihnul doprovodné vokály u "Knee Socks" a "One For The Road", si ve skladbě "Fireside" zahrál na kytaru Bill Ryder-Jones (bývalý člen The Coral, nyní na sólové dráze). Za bicí usedl u natáčení písně "Mad Sounds" Pete Thomas, bubeník Elvise Costella.

Je jasné, že názory na novinku se budou různit a své fanoušky oprávněně získá. Na jednom se přesto lze shodnout. Alex Turner a spol. ještě neřekli své poslední slovo, a i když to tentokrát nebylo na jedničku s hvězdičkou, mají Arctic Monkeys stále co říct a jsem si naprosto jist, že od nich uslyšíme ještě mnoho dobrých kytarových majstrštyků. Vždyť i tentokrát ze sebe Jamie Cook dostal několik vybroušených riffů (například ten v úvodní "Do I Wanna Know?" je již teď nezapomenutelným) a Alex Turner opět napsal pár výborných textů. Na závěr zazní píseň "I Wanna Be Yours", kterou má v repertoáru básník John Cooper Clarke a je pomyslnou tečkou alba. Alba, které přineslo několik skvělých songů, ale jež budí v mnoha ohledech otazníky. Především kam se ztratilo tolik skvělých nápadů z posledních řadovek.