Žádný žebříček nemůže obsahovat vše, co by si jednotliví redaktoři přáli. A co teprve čtenáři! Než začnete dštít síru nad tím, že je nějaká deska v žebříčku moc vysoko / nízko / není v ní vůbec, vezměte na vědomí, že se jedná jen o zprůměrovaný přehled vkusu redakce musicserveru. Redaktoři celkem navrhli 108 různých zahraničních desek, do nejlepší čtyřicítky se jich ale mohlo probojovat jen... čtyřicet. Pokud se se svým osobním pořadím chcete podílet na výsledném žebříčku podle našich čtenářů - směle do toho!

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 4 | 3 - 1 + výsledky čtenářské ankety

---

Co čekat od člověka, který vytvořil něco tak interesantního, jako je klip "Born To Die", a nejen to? Režisér Yoann Lemoine, renesanční umělec na hudebním poli, známý jako Woodkid, po natáčení o Laně Del Rey prohlásil, že je "fakt divná". A v té době už věděl, že jeho připravovaná deska bude taky divná. "The Golden Age" je v mnoha směrech výjimečný debut. V první řadě je konceptuální: tři písničky tvoří kostru příběhu, které pak ostatní skladby rozvíjejí. A v řadě druhé přináší album něco nového - stylově celkem hladce spadá do neo-folku, ale vytyčit pro hudbu Wookida nějakou podkategorii už není tak jednoduché. Fanfáry, bitva všemožných druhů bubnů, smyčce, zkrátka celý symfonický orchestr a do toho nečekaně jemný klavír a barevně zajímavý hlas Yoanna. Složitý instrumentální podklad versus v podstatě jednoduché melodie - to je finta Woodkida, to je bitva odehrávající se po celou stopáž, kterou zpěvák s přehledem vyhrává. "The Golden Age" sice na zlato nedosáhlo, ale co není, může být - Lemoine má na to dostatek financí, materiálu a hlavně talentu. (Marta Šindlauerová)

---

Každý, kdo se těšil na nové album Justina Timberlakea, ve skrytu duše ani nedoufal, že se v jednom roce můžeme dočkat rovnou dvou disků. Po jarním skvostu "The 20/20 Experience" se JT v září vytasil s další nabitou zbraní v podobě pokračování s názvem "The 20/20 Experience: 2 Of 2", které se s možným politováním nedočkalo tak vřelého přijetí jako vychvalovaná jednička. Lze pochopit, že vařící vlna nadšení z očekávaného comebacku se po nějakém čase dostala daleko pod stostupňovou hranici, čímž byl její osud lehce znevýhodněn, i tak druhá část umělcových zkušeností měla, respektive stále má co nabídnout. Primárně se jedná o samotný zvuk stojící na podpůrných nožkách Timbalandových beatů, díky němuž již od prvních tónů intra "Gimme What I Don't Know (I Want)" do něj zapadnete jako do tekoucího písku, přičemž se z něj nelze vyhrabat ani během zdařilé jacksonoviny "Take Back The Night" či hospodské všehochuti "Drink You Away". Možná ale právě kostrbatý a značně profláknutý projev dvorního producenta má za následek nevkusné šlapání po celém zpěvákově (vele)dílu. Pokračování dvojdílné ságy globálně sice zůstalo daleko v závěsu za těžko překonatelným březnovým počinem, Timberlakeovi to však nemusí být líto. O novodobém králi popu totiž ještě bude řeč. (Vojtěch Drobík)

---

Pet Shop Boys stárnou s grácií a vše dělají podle vlastní nejlepší intuice. "Electric" je první album, které si i vydali sami a vykročili na něm do jiného směru, než naznačovaly jejich předešlé desky. Navrátili se k ryze tanečnímu pojetí tvorby, do klubů, kde jejich (dnes již klasické) tracky zněly ve velkých rotacích. To, že si k natáčení pozvali Stuarta Price, tento fakt jen a jen podtrhuje. Společně totiž našli souhru pro smyslnou tendenci rytmů a pro detail vykreslených melodických smyček (jejich odvěká poznávací znamení), plus hostování Exampla v hitovce "Thursday" vykřesalo další trumf. Cover "The Last To Day" (Bruce Springsteen) zní, jako by to vlastně byla zcela jejich skladba, která vedle "Vocal" a "Love Is A Bourgeois Construct" neztrácí nic, co by vám i po letech nenaznačilo, že posloucháte právě je, ale přesto v novém, soudobém pojetí. "Electric" je velkým návratem na čelní pozice v oboru tanečně orientovaného popu, jenž má svou logiku, opodstatnění a není jen prázdným kolovrátkem. (Dan Hájek)

---

Na další album Eminema jsme si museli počkat o něco déle, když však oznámil, že půjde o pokračovatele "The Marshall Mathers LP", tři roky čekání se zdály ospravedlnitelné. "MMLP2" na ceněný a masivně úspěšný (prodej 20 milionů) originál z roku 2000 v mnoha momentech odkazuje a zatímco znalec se usměje a zavzpomíná, většina si možná ani nevšimne. Jedná se o první Emovo album, kde se jako výkonný producent vedle Dr. Dre objevuje Rick Rubin. To je sice informace, které jsem netleskal, v každém případě ale desku ukormidloval. Nejen na stominutové deluxe edici jsou však znát horší a lepší místa. Naopak určitě konstantní je stoprocentní výkon Eminema. Sakra, ten chlápek už má čtyřicet! Většina rapperů v tomto věku jsou dávno za zenitem, pokud ne rovnou tragicky mrtví, ale Em opět zvýšil kadenci svého kanónu. A nejen to, textově je realistický a upřímný jako nikdy předtím. Navíc se hodně dívá do zpětného zrcátka, jako například v "Legacy" od producenta Emileho, autora též výborného "Beautiful Pain" se Siou z deluxe verze. K dalším skvělým hostům patří Kendrick Lamar či Nate Ruess a samozřejmě Rihanna na nejvíce rádiovém "The Monster". A jak rapuje v "Survival", přežije ten silnější. A Eminem zůstává na vrcholu evoluce rapperů. (Petr Doupal)

---

James Blake je patrně jeden z nejnadanějších světových muzikantů do třiceti let. A taky nejvýraznějším. V první řadě je ale třeba oddělit zrno od plev, tedy poctivé umělce od twerkujících nanynek a jim podobným. Zkuste si představit tento chodící rejstřík typických britských vlastností: opilý, zkouřený marihuanou, na startovní čáře závodu drag race ve žlutém Lamborghini. Nechutné, že? Laciné způsoby přitáhnutí pozornosti jsou hluboko pod úrovní tohoto londýnského interpreta a jeho dovedností. Když uvolnil v roce 2010 tři EP, Pitchfork nestačil zírat, kolik skvělé muziky dokázal během pouhých dvanácti měsíců vyplodit. Ovšemže většina materiálu na o rok později vydaném debutu byla nová. James Blake, seznamte se. Kdyby tehdy ještě proměnil nominaci na Mercury Prize ve vítězství, byl by to jistě počátek šílenství. Při pohledu do zpětného zrcátka ale tehdejší (ne)úspěch posloužil nejlépe, jak mohl. Umí víc, shodují se kritiky na desku "Overgrown". A nelze než horlivě přikyvovat. Ve svém post-dubstepovém žánru značně povyrostl - dobře funkční pomlky z pilotního alba nahradil geniálními žíravými elektronickými plochami, jimž se přiučil od geniálního Kanyeho Westa, postavil proti nim klavírní romance a nechal je reagovat se svým trochu mučednickým, soulovým hlasem. Katastrofický scénář audia i videa "Retrograde" - emoční dryák. "Dlm" s vrstveným Blakeovým zpěvem zaměnitelným s gospelovým sborem. A když se opatrný soul zvrtne v obskurní house? Zda je tento Brit "Voyeur", bych nerada spekulovala, jisté však je, že deska znějící tradičně i progresivně zároveň, s kvalitními kompozicemi, příjemným spádem a perfektní kvalitou zvuku si Mercury Prize zaslouží. Snad nás její aktuální držitel dokáže i po zvolení svého nástupce překvapit. (Andrea Šafářová)

---

Zatímco řada interpretů zažije svůj největší boom v období prvních dvou, tří desek, a pak následně z nabyté popularity léta žije, kanadská dvojčata Tegan And Sara píší úplně opačný příběh. Jejich první nahrávky se obešly bez větší komerční odezvy, průlom znamenala až pátá řadovka "The Con" z roku 2007 a od té doby se lesbickým sestrám začíná dařit stále více. Loňská albová sedmička "Heartthrob" nabídla nečekaně přímočarou a rozvernou směsici popových písní, díky nimž se děvčata poprvé ocitla na medailových pozicích americké albové hitparády. Sestry Quinovy tentokrát ubraly na typickém kytarovém soundu z předchozích desek a vydaly se cestou euforických hitů. Ty, v čele s energickým pilotem "Closer" nebo živelnou rozchodovkou "Goodbye, Goodbye", oslovily zcela nové posluchačské jádro. Teetee And Sasa natočily desku radostnou, zábavnou, plnou života. Desetipoložkový playlist těží hlavně ze silných, snadno zapamatovatelných melodií, které však mají díky osobitosti obou interpretek daleko k laciným odrhovačkám. Přidejme přirozenou energičnost, zajímavé hlasy i pestré aranže a jedna z nepřeslechnutelných popových desek roku 2013 je na světě. (Josef Martínek)

---

Britsko-gruzínská zpěvačka Katie Melua loni oslavila deset let na hudební scéně. K tomuto výročí nadělila nejen sobě, ale i svým příznivcům jedno z nejlepších alb své kariéry. S "Ketevan" se tak trochu oklikou vrátila tam, kde začínala - k folk jazzu. Ale jako by zároveň chtěla shrnout vše, co za tu dobu žánrově okusila, okořenila jej ještě dalšími styly, které jsme mohli slyšet na některých z předchozích alb. Najdete tu lehký nádech new age, něco málo blues rocku, muzikálové ladění, přesahy do popu, a to dokonce i v jeho tradičním pojetí a nečekaně i špetku country. Všechny tyto ingredience pojí svým signifikantním autorským rukopisem, dokonalým hlasovým a akustickým projevem, výborně promyšlenými a leckdy i mírně úsměvnými texty a v neposlední řadě i precizní produkce Mika Batta, která zraje jako víno. Nahrávce dal hloubku i mohutnost, dynamiku i jemnost a instrumentálním složením a vyvážením excelentně podtrhl její atmosféru. Jednoduše řečeno, na "Ketevan" se povedlo vše, co se povést mělo a mohlo, a jen těžko budete za rok 2013 hledat lepší a silnější ženské vokální album. (Tomáš Parkan)

---

S ústupem slávy rocku v minulých letech a dozníváním popularity posledních velkých kapel se mnoha jiným nabízí možnost předvést tento žánr v trochu jiném světle a významně tím na sebe upozornit. Stejně jako v předchozích letech se i v tom minulém zjevila kapela, která by mohla poukázat na lepší zítřky kytarovek a jejíž přístup je v něčem inovátorský. Peace to dotáhli tak daleko, že jsou inovátoři v recyklaci. Pouhým sbíráním prvků z nejslavnějších časů britského rocku (Britpop, Madchester...) si formace mohla rychle vylámat zuby a nebyla by první (ani poslední). Místo bezhlavého adorování svých idolů na sebe dokázala strhnout pozornost zajímavou image, neotřelým zvukem a jedinečně chytlavými písněmi. Na desce "In Love" se nedočkáme žádné vaty, která by mohla zbrzdit posluchačovo nadšení. Téměř všechny songy jsou pečlivě budované, mají bohatou strukturu a spějí k velkému finále. Když už nás Britové nechávají vydechnout, je to spíše ticho před bouří. Peace se ukázali být všestrannou kapelou, která se nebojí mnoha různých poloh. Vždy totiž mohou těžit z brilantních kytarových riffů, perfektního Koisserova hlasového projevu a celkově přitažlivého zvuku. (Martin Spurný)

---

Mít privilegium změnit název posledního alba Marka Owena, z "The Art Of Doing Nothing" by se rázem stalo "The Art Of Doing Something Big". Největším překvapením minulého roku totiž pro mě nebyla prosincová bleskovka Beyoncé, nýbrž právě čtvrtá studiová deska Owena. Nahrávka se vyznačuje silnými melodiemi, ostrými aranžemi jednotlivých písní a bravurními texty s výrazným autorským otiskem, na níž jde místy znát inspirace z pokrokové éry domovských Take That. Ta vnesla do desky nevšední svěžest, kterou podtrhuje i znatelná a přitom lehce stravitelná příměs elektroniky a synth popu. Není možné se nechytnout na chytlavý refrén "Animals", život opěvující "Stars" či "The One" plnou ráznosti a svébytnosti. "The Art Of Doing Nothing" každopádně není žádnou jednohubkou - skrývá v sobě mnoho rozdílných podob, které si budete vychutnávat postupně, přičemž s každým dalším poslechem se do alba budete vžívat čím dál silněji. Owenova sólovka je zcela určitě jeden z nejvíce nedoceněných hudebních počinů minulého roku. (Vojtěch Drobík)

---

Ruku na srdce, kdo Reznorovo wave goodbye v roce 2009 neoplakával, protože věděl, že jednou přijde zase cameback haunted? Kdo ale čekal, že to přijde tak relativně brzy? A byl někdo dokonce natolik prozíravý, že slova "žádná deska nebude, nemám žádné nové songy" si překládal jako "táhnu za sebou další balík, až po okraj napěchovaný čerstvě vylisovaným materiálem ze své obří industriálové strojovny"? Muzikant nás zkrátka zase jednou všechny převezl a zastihl nás nepřipravené. Comebackové album Nine Inch Nails "Hesitation Marks" připravil s přesností maniakálního perfekcionisty. Hudebně navazuje tam, kde v roce 2008 skončil. Nástrojové hrátky a rozmanité nálady upomenou ale i éru "The Fragile", nervózně poskakující syntezátory koncem osmdesátých let stvrzený debut. Lyricky je to stále tatáž poetika, a přestože je Trent momentálně ženatý a se závazky, k útěše svých věčně trudnomyslných uctívačů pan sebedestruktivní stále koluje v jeho oběhovém systému. Stručně k celku: Je to devítipalcový standard se vším všudy. A to včetně Reznorova zdvihnutého prostředníčku v podobě pop-punkové "Everything". Možná i tu si budeme moci zazpívat 20. června v Praze. (Simona Knotková)

---