Jejich revírem je hudební podzemí, jejich tempo je vražedné a protivníci jsou komerce a trend. Crossoverová kapela Vložte kočku dává všanc svůj život opulentní multižánrovou novinkou "Seat". S velkou pravděpodobností ale umlčí dřív ona vás, pokud jí dáte šanci. Což vřele všem doporučuji.
Když vydali koncem října
Arcade Fire svůj
reflektorový bizár, projevili tím jeden zásadní postoj - tvůrčí činnost je pro ně uměleckým vyjádřením sebe, souboru svých charakterových vlastností a psychických procesů. Nikoliv esenciálním prostředkem pro nakrmení posluchačských krků. Zjednodušeně řečeno
"je nám u zadku, co chcete slyšet, anebo možná není, ale my si to stejně budeme dělat způsobem, který ukojí NAŠE potřeby". Od kapely, co se posledním albem mohla přemostit z břehu dobře živené nezávislé hudební společnosti na ten plně hypeový, by málokdo čekal couvnutí. A už vůbec ne do krajin natolik exotických. Pražské
emíčko Vložte kočku se nachází na žebříčku popularity zatím spíš níže. Na trendy kašle. A mele několik žánrů najednou. Co z toho guláše může vylézt?
Třeba i tuzemská nahrávka roku, pokud jsou autoři čtyři svérázní hudební
designéři, co se ale prohánějí po stejných kočičích hlavách. "Seat" je deska, kterou buď člověk jednou vloží a už nevypudí ven, anebo bude kolem ní donekonečna kroužit. Prudká jako uragán, něžná jako zubaté ostří, plná (falešné) naděje, stejně jako kompozičních velekonstrukcí. V opusu "Dvě nebo tři cesty" překračují pánové ladným pohybem hranice nemožného, kdy ze struktur popu, progresivní elektroniky a hardcoru proložených samplem Nohavicovy skladby "Přítel" a rapem Kryštofa
"Vadera" Kaplana postaví mimořádně silné sourodé dílo. Bezpečná jízda na
"Koních", poháněných lidovkou a hlasem
pastora Jiřího Konvalinky, se zase zvr
thne ve frackovitý hip hop. Poselství je jasné - kompromisy nechte outsiderům.
Album "Seat" je vystavěno na principu buď - anebo. Utkávají se na něm kontrastní styly i motivy, v jejichž středu se ocitá posluchač. Je vlastně takovou panenkou vúdú - akorát místo špendlíků užívají tvůrci globálně citlivých témat otextovaných a zhudebněných údernou formou. Symbióza zvuku a slova je někdy natolik čistá, že by se písně uplatnily i jako scénický doprovod k divadelní hře. "Tanečnice" je hotovým úkazem. Elektronické bublání jako hranice dějství, elektrické housle začnou zpečeťovat osud oběti volby za hlasitého přitakávání klavíru, aby v katastrofické fázi sekundovaly Kaplanovi křičícímu
"v jedný ruce jí a v druhý ruce tebe a v jedný hlavě s ním a v druhý sám se snažím myslet, jak se skáče o tyči, když máš namísto tyče oboustranný vidle!" Zastrčit novinku do nějaké škatulky je takřka nemožné.
Jenže je to dobře? Komu je tedy určena aktuální deska Vložte kočku? Kdyby se (v Česku) udělovaly hudební patenty, "Seat" by bezesporu splňovala veškerá kritéria - střetávají se na ní nejen kontrastní žánry, ale celé platformy hudební scény zastoupené jak alternativou, tak hudebním folklórem. Nastoleným zvukem jsou Vložte kočku součástí všeho a přitom ničeho (všimněte si názvů písniček). A právě tím se stávají rozpoznatelnými. Za nic se neschovávají a rozličné vlivy kříží tak suverénně, že není možné je minout.
Klíčovými pohony projektu zůstávají bratři Kaplanovi aka Kaplan bros. s Cyrilovými surreálnými texty a Kryštofovým emo rapem. Ale pozor, to neznamená, že ve skupině panuje nějaká hierarchie - mocná konkurenceschopnost plyne ze spojení čtyř silných nátur. Právě výše zmíněné složky ale tvoří pevné jádro tohoto unikátu. Kdyby si formace přece jen v budoucnu rozhodla useknout pár chapadel, určitě bych se přikláněla ke konceptu hutných, kratších stopáží prorostlých sžíravou elektronikou a rapem, viz třeba majstrštyk "Kostra".
Za pět let existence spatřujeme právě teď kolektiv
Vložte kočku na vrcholu. A to i přesto, že se k němu propracoval poměrně hazardním způsobem. "Seat" je složitá nahrávka, k jejímuž ohromnému potenciálu přičichnete pouze tehdy, pokud překonáte strach z neznámého. Nejednou vás zamrazí v zádech. Tomu věřte.