Organizátoři se letos uchýlili k poměrně výrazné změně. V původní soupisce chyběli jindy obligátní zástupci heavy/speed/power metalu. Nakolik se právě tento faktor odrazil v poměrně slabé návštěvě čítající do dvou tisíc hlav, lze pouze spekulovat. Akce nakonec byla poměrně rozumně přesunuta z hokejového stadionu do přilehlé házenkářské haly, kde se konaly první ročníky. Ani tento prostor přitom nebyl, jak se říká plný až po střechu.

Ti, kteří svou účast zvažovali a z nějakého důvodu nakonec nepřišli, mohou pouze litovat. Letošní ročník totiž přinesl prakticky bezchybné výkony všech účinkujících. Záleželo pouze na hudebním vkusu jednotlivců. Příznivci vystoupivších kapel si museli lebedit. K tomu pomohl především zvuk. Již loni nabídl festival na poměry dané akce nevídaný zvukový kabát. Tentokrát odvedli zvukaři ještě lepší práci. Pragokoncertu je nutné upřímně pogratulovat. Jelikož se podobně kvalitním ozvučením pyšní i plzeňský Metalfest, nejde v žádném případě o náhodu.

Po Danielu Krobovi, který zaskočil za vypadnuvší Tellus Requiem na pódium vylezla první zahraniční sebranka, finští Medeia. Ta dokázala ze skvělého zvuku notně těžit. Ač se její tvorba pohybuje na hraně nepříliš nezáživného death metalu říznutého ještě nezáživnějším deathcorem, "nezbytná" záplava triviálních breakdownů alespoň řádně tlačila. Hned se také pod pódiem objevilo několik moshechtivých individuí a spustilo ráznou dupanici. Inu, hudba spíše k tanci než k poslechu. Následující američtí mladíčci Starkill, kteří se evidentně značně inspirují v Children Of Bodom, již předvedli o poznání hudebnější výkon. Originalita většinou pokulhávala, na druhou stranu některé prolínání blackmetalových sypaček s doslova speedmetalovými vyhrávkami fungovalo dobře. Kapelu nepochybně táhl frontman Parker Jameson, který svému šestistrunnému nástroji vládne velmi slušně. Snad se mu do budoucna podaří oprostit se vzorů a vybudovat si vlastní tvář.

Norská vichřice Keep Of Kalessin se českému publiku představila poprvé jako pouhé trio. Obavy, zda vyhozený vypitec Thebon nebude za mikrofonem chybět, se naštěstí rychle rozplynuly. Obsidian a Wissiac si s jeho party poradili bravůrně. Po hudební stránce nebylo co vytknout. Thrash/blacková smršť valící se z aparatury ukazovala, jaká paseka se dá napáchat ve třech. Vokalista, resp. jasný frontman, který by strhl a vyhecoval lidi přesto na pódiu lehce absentoval. Možná i proto byla reakce publika poněkud vlažnější. O to výrazněji teplota v kotli stoupla s nástupem polského komanda Decapitated. Dredatý Rafał za mikrofonem totiž rozhodně ví jak lidi vyhecovat. Ono to taky nedá moc práce, když za ním stojí kapela, která tlačí víc než parní válec. Za bicími sice chyběl mistr Krimh, Kevin Foley ho však zastoupil na výbornou. Polská mašina opět názorně ukázala, že death metal i ve své nejnekompromisnější podobě není vyčpělý styl a stále se dá zahrát neotřele a zajímavě.

Po extrémním dvojbloku si přišly na své vyznavači dívčích vokálů a výrazně menší dávky hudební brutality. V souvislosti s Holanďany ReVamp často padají škatulky typu symfonic či gothic metal. O tom se dá úspěšně polemizovat. Spíš jde o docela sympatický moderně pojatý metal s klávesami a zatraceně dobrou zpěvačkou. Floor Jansen naživo jasně ukázala, že si ji Nightwish nevybrali náhodou. Celý set odzpívala s velkým přehledem. Její rejstřík je přitom obdivuhodný. Ani těžké přechody mezi hlubšími drsnějšími party a operním projevem ji nedělaly sebemenší potíže. Oporou jí pak byli dobře sehraní muzikanti v čele s precizně sólujícím kytaristou Jordem Ottem.

O poznání hrubší strunu natáhli na své nástroje Švédové Soilwork. Starší thrash/deathové i novější melodičtěji laděné pecky slavily u publika obrovský úspěch. Rozpoutal je vůbec nejmasivnější kotel, na ploše se tísnilo zřejmě nejvíc lidí za celý festival. Pan Speed publikum prakticky zfanatizoval a energie z pódia doslova stříkala. Dojmy ze setlistu vystihovalo konstatování hlavou uznale pokyvujícího bodrého chasníka v triku Manowar: "Tož toto jsem nikdy neposlouchal, ale ogarům to dobře valilo".

Podivný mikrofon a ještě podivnější stojan na něj dávaly neomylně tušit, že se na scénu chystají melodičtí mistři Amorphis. V čele s dredařem Tomi Joutsenem vtrhli Finové na scénu ve velké fazóně a odvedli svůj velmi vysoký standard. Hlavní protagonista po vokální stránce nenechal nikoho na pochybách, kdo je v rámci daného žánru pánem. Stylem sobě vlastním si bez jakýchkoliv potíží poradil s čistými polohami i extrémními growlingy.

To v případě amerických symfoniků Kamelot převládlo nad hudebním obsahem tuctové divadlo. Pokud člověk nebyl skalním fanouškem kapely, set si příliš neužil. Je přitom evidentní, že všichni zúčastnění muzikanti jsou na velmi slušné úrovni. Čachry s českou vlajkou, zpěvačka Alissa spíše pro potěchu oka než sluchovodů, teatrálně a maximálně dramaticky vystupující frontman Tommy Karevik, přídavky ve chvíli, kdy do konce setu zbývalo dobrých 25 minut - to vše jakoby maskovalo, že Kamelot navzdory značnému věhlasu ve skutečnosti nic převratného nehrají. Jak se říká, proti gustu... Řemeslně bylo vystoupení odvedeno kvalitně, své věrné pánové a dáma nepochybně potěšili.

Jestliže čtenář náhodou dospěl při čtení těchto řádek do klimbajícího stavu, seznámil se výstižně s atmosférou, která na halu po devíti kapelách a jedenácti hodinách metalového maratonu dopadla. Před nástupem Children Of Bodom tak počet lidí v hale začal značně klesat.

Finská legenda se přitom chopila své úlohy headlinera se ctí. Šlo zřejmě o nejlepší vystoupení, jaké dítka od jezera Bobom v ČR předvedla (Opravte mě, pokud to před více než 12 lety v Akropoli byla větší jízda, nebyl jsem přítomen). Poslední koncerty Alexiho partičky provázel tu nepříliš dobrý zvuk, tam velká společenská únava mistra Laiha. Ve Zlíně se obavy rozplynuly hned při první pecce "Silent Night, Bodom Night". Zvuk krásně čitelný, ale přitom výrazně brutálnější než z desek. Většina válů zazněla v poměrně vyšším tempu. To platilo především o masakrech "Lake Bodom" nebo "Hate Crew Deathroll". Při té si Laiho vynutil poslední síly, které lidem v kotli zbývaly, a naposledy pro tento večer rozpoutal pod pódiem peklo.

Children Of Bodom dokázali, že když jim zvukař přeje a Laiho se více než pivu věnuje svému nástroji, dokážou stále drtit první ligu. Kombinace ne zcela přesvědčivých posledních vystoupení a průměrných desek totiž zavdávala důvod k pochybnostem. Setlist byl sestaven z osvědčených pecek. Z novinky "Halo Of Blood" se hrály jen tři kusy. Ty jen potvrdily rozporuplnost daného materiálu. Titulní nasypaná věc fungovala živě na výbornou, naopak "Dead Man's Hand On You" působila jako vycpávka.

Necelou hodinu a půl trvající a okolo jedné v noci končící set vydrželi po celodenním maratonu jen ti nejskalnější. Všeho moc zkrátka škodí, organizátoři by možná mohli příště zvážit, zda by méně nebylo ve skutečnosti více. Pokud by z programu vypustili jednu či dvě kapely, nenastalo by, že zmožené publikum v průběhu parádního vystoupení Children Of Bodom ostudně prořídlo. Nebylo to přitom poprvé. Stejné věc koneckonců potkala loni jejich krajany Sonata Arctica.