Představ si - dvě dekády máš kapelu, a přestože si ty a tvoji bližní myslíte, že za něco stojíte, nestojíte většině lidí ani za povšimnutí. Všechny chmury zaháníš svým jedinečným smyslem pro humor, svou vybroušenou inteligencí, vypěstovanou empatií, sociální i kulturní gramotností. Přestože jsi silnou osobností, své ego schováváš do pozadí, případně ho do pozadí nakopáváš. Občas to bolí, ale nikdy to není z tvé strany křeč. Umíš se kousnout. Občas až tak, že teče krev. Povoláním jsi učitel, vzdělávání a mentorování sis přenesl i do své hudební, ale především literární tvorby. Posláním jsi totiž poeta. Máš cit pro jazyk, cit pro umění, cit pro vystihnutí genia loci, se kterým se taháš za dne, ale hlavně v noci.

"Tohle je podrobná zpráva chlápka v půl. Půlka nad čtyřicet, půlka pod padesát," zpívá Imlauf. Jsem půlka nad dvacet, půlka pod třicet. Znechucen nesmyslností vlastního bytí, nejsem s to pochopit, jak někdo, kdo by mi mohl být tátou, může mít toliko energie.

Bavíme-li se ryze o hudební stránce, zdobí na "Everestu" Houpáče smršť manické, místy až mystické, magické energie. Je to tajemno. Je to mladost. Je to hravost. Rozervanost. Syrovost. Surovost. Ale také infantilnost. Je to bojovnost, zároveň však i nemalá dávka lhostejnosti. Je to prostě Ústí nad Labem, ve všech svých odlescích, krásách a hnusech.

"Bože, neber mě nadarmo do úst! Bože, neber mě nadarmo do úst!" Je to výbušný koktejl, který svou třaskavou silou nemá obdoby. Ty emoce! Ta energie! Celá nahrávka zní, jako kdyby ji natočila o generaci mladší parta hipstrů, co chce do světa vykřičet svůj příběh, nehledě na to, jestli je někdo ochoten naslouchat.

Zlaté časy se začínají! Houpací koně vyjí jako vlci a štěkají na svůj "Everest". Jsou nekompromisní a přímočaří. Neútočí na první signální, dost možná je tak po prvních setkáních "Everest" pro mnohé nepřístupný. Vazbící kytary v kombinaci s kakofonními hrátkami tvoří ale jen jednou z mnoha vrstev, kterými nahrávka oplývá. Na rozdíl od předchozí desky "Hotel Palace" ubylo tanečních ploch, silné melodie ovšem zůstaly. Každou vteřinou, každým dalším poslechem "Everest" roste. Nutno zmínit, že precizní, perfekcionistickou, vynikající práci odvedl producent Honza Brambůrek, protože Houpáči nikdy nezněli lépe.

"Už zase k večeři máme hlad. A naše hymna má jméno snad. Opři se o mý tělo, já opřu se o tvý. Teď ještě veslujeme, od tmy do tmy od tmy do tmy. A noc je kajuta, v ní je strop. A noc je kajuta, v ní je strop. A dole pod ní je dno. Pár stop."

Jedná se o zdaleka nejlepší počin Houpacích koní v jejich dvacetileté historii, a to jsem prosím staromilec, co nedá na nahrávky pro rozverné, rozvedené servírky, třeba deset let vousaté "Písně z bistra" dopustit. Jenže "Everest" je albem od úplně jiné kapely. To nejsou Houpací koně, nejlepší lokální kytarovka v Česku. Tímto koncepčním, fragilním, přesto nepopsatelně silným majstrštykem si Houpáči řekli o pozici nejlepší tuzemské kytarovky vůbec. Přestože jsou na scéně již dvacet let, teprve nyní přichází s opravdu novou energií, která musí chtě nechtě oslovit každého, kdo v hudbě hledá přesah.

Píseň stíhá píseň, pocit stíhá pocit, prožitek střídá požitek. Živelný "Everest" není jen šestým řadovým albem sympatické, poprockové, alternativně laděné kapely ústeckých patriotů, intošů ve flanelových košilích, co nikdy nepřekročili svůj vlastní stín. "Everest" je hříčkou, ba doslova psychologickou hrou, kde do sebe všechna slova a sdělení dokonale zapadají. A bavíme-li se o emočně silných textech, nemají Houpací koně nejen v Podkrušnohoří, ale v celém Česku konkurenci.

Přiznám se, že jsem kluky po "Hotelu Palace" odepsal, domníval jsem se, že dál budou cílit na zacílené, svou tvorbou oslovovat oslovené, přesvědčovat přesvědčené. Přestože jsem jim neskrytě fandil, nečekal jsem, že by mohli vytvořit něco tak vysokého, ostrého, monumentálního a nesmrtelného, jako je "Everest". Album roku. Překvapení roku.

Vltava je mrtvá, ať žije Labe! "Everest" je jako vlna, která se vzedmula kdesi mezi Střekovem a Větruší, a přestože pražští hipstři zatím ještě povětšinou netuší, s kým mají tu čest, pevně doufám, že se nechají ústeckou živou vodou nést. Svést. Mladá Praha ráda poslouchá zahraniční interprety, kterým ovšem poslední nahrávka Houpacích koní kvalitativně směle konkuruje. Je na čase uznat, že když česká kapela zpívá česky, nemusí to zároveň znamenat, že musí působit tak nějak umaštěně a nemůže znít zatraceně dobře, ba světově - minimálně ve východním Německu by se "Everest" neztratil, jakože se Benda jmenuju. Holky a kluci, kašlete na Pixies a další vaše nedotknutelné pokojíčkové modly a ikony, poslouchejte Houpací koně. Podporujte svou oblíbenou lokální kapelu!