Listí padá, teploty klesají a lidé se intuitivně noří více do sebe. Podzim venku hraje mnoha barvami a stejně jsou na tom i desky, které se do atmosféry sychravých měsíců hodí vůbec nejvíce. Redaktoři musicserveru vybrali nahrávky, které by vám v playlistu dohry léta a příchodu zimy neměly chybět.
© facebook interpreta Jsou desky, které vás baví v době vydání, nasytíte se jejich zvuku, textů a neokoukanosti a za chvíli je zařadíte do škatulky
"alba, která mám rád, ale už je neposlouchám". Pak jsou ale také nahrávky, která vás se silou atomovky odzbrojují při každém puštění i osm let od prvního poslechu. Přesně taková je i hudebně pestrá druhá studiovka "Speak For Yourself" nejsympatičtější ostrovní podivínky
Imogen Heap. Už úvodní "Headlock" se rozjíždí jako chladný vítr ze severu, zatímco éterický zpěv interpretky samotné z dálky hladí s hřejivostí listopadového slunce. Podobně je na tom i výborně gradující "Have You Got It In You?" evokující sílící vichr pomocí decentní elektroniky a aranže od geniálního producenta Guye Sigswortha. Zkřehlé ruce vždycky k životu probere
"Hide And Seek", jedna z nejsilnějších a nejoriginálnějších balad, která kdy byla nahrána. Když si zase půjdete zaběhat mezi závěje spadaného listí, nikdy nepřeskočíte údernou "The Walk". Zkrátka - mezi dvanácti položkami není jediná, jež by byla pouze do počtu. Všechny vyprávějí skutečné příběhy, všechny žijí vlastním životem a všechny dohromady tvoří jedno z nejlepších indie-popových alb poslední dekády. A taková hudba se prostě nikdy neomrzí. (Lukáš Boček)
© facebook interpreta Varování: Tento text není vhodný pro děti, mladistvé, psychicky nestabilní a černému humoru neholdující jedince. Pokud trpíte diagnózou deprese, článek se nedoporučuje číst ani cupovat. A deska poslouchat, to jen tak na okraj. Naopak,
"Escapist" Borise Carloffa může být příjemnou masáží psychiky mrtvolnýma rukama, jejichž stisk občas pěkně zatlačí.
Depkařům, co se ze stavu tísně nesnaží aspoň prokousat pojídáním čokolády, ale zpříjemňují si
fekální lázeň poslechem té nejdojemnější muziky, přijde debutový počin předního tuzemského producenta nadmíru vhod. Jako mokré a chladné počasí podzimu. Zalézt do nejtemnějšího koutu pokoje, nasadit sluchátka a odstřihnout se od lehkosti bytí nádhernými kompozicemi bezedných zvukových epitafů do uší - "Escapist" je tou nejlepší meditací pro otrlé. Křídla posluchačům nasadí v průběhu "Shadows" andělský sborový zpěv, aby se záhy musela ubránit kobercovému náletu semknutých industriálních samplů ve "Falling". Happy end se ovšem nekoná - pozitivní klavírní vlnění uvozující
"I Have Got One Soul" je jen milosrdnou lží před rozlomením krovek triphopovým vpádem. A vyškrábat se na zpátky nohy už nebude po zbytek nahrávky snadné. Co je ale důležité, že autor to (s ohledem na jeho současnou aktivitu) po smrti otce a bratra dokázal. A utvrdil sebe i posluchače, že před realitou člověk neuteče. Ani když si dá sluchátka do uší. (Andrea Šafářová)
© facebook interpreta Čím jsem starší, tím mám Jaromíra Švejdíka víc radši. A taky podzim. Jaromír podzimní je, ať už zpívá o jakémkoliv ročním období, stejně se tam ty melancholické mlhy a první plískanice objevují. A právě taková je deska, kterou nahrál
s The Bombers. Atmosféru dodává ten příjemný lo-fi folk a kdo šel nad rámec nahrávky (která je vlastně soundtrackem ke komiksové knize - ne tak slavnému bráchovi Aloise Nebela), musí být tou podzimní atmosférou pohlcený. Totálně. Ona vlastně sálá i z oficiální anotace:
... kdesi v pohraničí, kde krajina přišla o svou duši, leží jezero, které vždy přitahovalo nešťastné .... O duši se přece přichází hlavně na podzim. A i když se sám cítím poměrně šťastný, jsem Švejdíkovou nahrávkou přitahován podobně silně jako oni nešťastníci. (Honza Průša)
Elliott Smith - Elliott Smith (1995) |
© facebook interpreta
Ještě než z folkového podsvětí pronikl do kolonek oscarových nominací za nejlepší soundtrack, byl
Elliott Smith vzorovým ztělesněním osamoceného písničkáře, tak příhodného do zvukové kulisy melancholického podzimu. Důkazem budiž právě eponymní druhá deska. Setkáte se na ní s obnaženým brnkáním, jemuž ostatní nástroje dělají jen místy stínovou clonu, jako by se bály porušit křehkou intimitu Smithova ryzího projevu. Ten ve svých baladách skoro až šeptá a vyznává se nejenom z nešťastných lásek a drogových excesů, ale také filtruje bolestné vzpomínky na týrajícího otčíma. Oproti pozdější tvorbě se jedná ještě o dost neučesanou nahrávku, topící se ve všudypřítomném, chvílemi až strašidelném lo-fi šumu. Právě ona syrovost ale činí album natolik význačným. Jestliže se Smith nad ostatními hrdiny s kytarou něčím tyčil, tak to byla i jeho nestabilní psýché, kterou notně vyživoval vysokým příjmem drog a alkoholu. Ze slov
"don't be cross, this sick I want" skladby "Christian Brothers" mrazí.
Ta nemoc ho totiž přesně před deseti lety dohnala k (do dnešních dnů stále zcela neobjasněné) sebevraždě... Čest jeho památce. (Simona Knotková)
© facebook interpreta Co se týče dokonalého předání atmosféry, je francouzský multiinstrumentalista
Yann Tiersen muž na svém místě. Když ho v roce 2001 poprosili tvůrci filmu "Amélie z Montmartru", aby ke snímku složil hudbu, neměl ani tušení, jakého uznání se mu dostane a kde všude se jeho hudba objeví. Díky němu se svět ještě jednou utvrdil, že Francie je skutečně kolébkou šansonu. Soundtrack k "Amélii" ale poněkud zastínil jiné Tiersenovo dílo, a to hudbu k německému dramatu "Good Bye Lenin!" z roku 2003 zachycující berlínskou rodinu, kterak se vyrovnává s politickým převratem v Německu koncem osmdesátých let. Téma německého sjednocení je samo o sobě záležitostí vážnou, a tudíž i hudba zní z větší části pochmurně a stojí na mollových akordech, minimu nástrojů a melancholické náladě spíše než na veselém popotahování akordeonem. Děj snímku zobrazuje množství absurdních a zároveň humorných situací a Tiersenova hudba k nim posloužila jako výtečný doplněk, přesně vystihnuvši charakter postav a okolního prostředí. Co by to ale bylo za soundtrack, kdyby nemohl fungovat sám za sebe. "Good Bye Lenin!" je humorem i skepsí nabité instrumentální album, které by žádnému milovníkovi jemné, přemýšlivé a zároveň dynamické hudby nemělo chybět. (Marta Šindlauerová)
© facebook interpreta Podzim. Velká část lidí ho nemá ráda. Příroda pomalu usíná, slunce nás opouští a na světě je stále více tmy. Pak ale existuje skupina lidí, která podzim považuje za nejpříjemnější období roku. Inspiruje ji, nutí více přemýšlet a rozvíjí její vnitřní život. A obzvláště když si k tomu pustí nějakou příjemnou hudbu. Citlivou, nenásilnou, uvolněnou a zároveň plnou myšlenek. Třeba dva roky starou nahrávku
"+" britského zrzka
Eda Sheerana. Ten v podzimní melancholii s kytarou na krku ve svých písničkách brouzdá více než jen důstojně. Pokud nemáte dost vlastních strastí a slastí, můžete s ním prožívat příběhy, které ve svých skladbách vypráví. O andělovi, který zemřel ("The A Team"), o opilectví ("Drunk"), ale především o lásce - třeba jako v jedné z nejemotivnějších skladeb posledních let "Give Me Love". Období mezi létem a zimou ale nemusí být jen sychravé - je takové, jaké si ho sami uděláme. Máte-li chuť, oslavujte s tímhle sympaťákem pevné lidské pouto v "Lego House" nebo si prostě jen tak pro zábavu dejte hiphopový experiment "You Need Me, I Dont Need You". Albu totiž nechybí ani důležitý prvek - naděje. Hnací motor, který nás žene dál. Protože jednou zase přijde jaro. (Josef Martínek)
© facebook interpreta
"Roseland Live NYC" je zatím jedinou vydanou živou nahrávkou
Portishead a nabízí průřez jejich prvními dvěma alby ("Dummy" a "Portishead"). Jedinečnost jí dodal prostor, kde se vše uskutečnilo (Roseland Ballroom) a pojetí tohoto koncertu, v němž nemalou úlohu představují symfonici z New York Philharmonic Orchestra. Show vyšla kromě DVD i jako samostatné CD s výsekem toho nejlepšího, jedenácti položkami v ojedinělých provedeních. Hutné melancholické atmosféry jsou rozechvěny symfonickými aranžemi, dechy, které dodávají intenzitu v naléhavosti vokálu
Beth Gibbons. "Cowboys", "All Mine", "Over", "Sour Times", případně uhrančivá "Roads" dokonale ohromí, jak mohou znít i jiná podobenství trip hopu. Album "Roseland Live NYC" má ještě jednu neopomenutelnou přednost, je totiž skvěle zvukově zprodukováno, umícháno a dotaženo do detailu, včetně autentičnosti záznamu a reakcí publika. Troufnu si tvrdit, že to je nejlepší
živák v mé sbírce a zároveň skvělá záležitost pro tento čas. (Dan Hájek)
© facebook interpreta Bee And Flower je berlínsko-newyorská kapela skvělé zpěvačky
Dany Schechter (též
Insect Ark). Vydala tři překrásná alba s nejnovějším "Suspension". Prorůstá melancholií a nadějí, krásnými melodiemi. Kapela samotná může odkazovat k depkařům typu Phila Shoenfelta nebo
Nicka Cavea.
Bee And Flower jsou končící babí léto ve městě. Listí na chodnících, ranní mrholení. Celodenní mrholení. Silná atmosféra malých klubů a barů, kde se, prokřehlí, zastavíte na čaj a whiskey. A jako vám oba nápoje nazlátlé barvy dodají sílu, tak i pocit jistoty. Příjemné vlny. Stejně tak i Dana Schechter dobarvuje svým medovým hlasem ponuré písně. A stejně jako s tou whiskou vám i s Danou bude skvěle. Pusťte si "Swallow Your Stars" nebo "You're Not The Sun". A zamilujete se na první poslech. Pokud tedy chcete podpořit podzim ve vás. (Honza Průša)
Prouza - V otrhaném domě (1990) |
© facebook interpreta Prouza mě zasáhli hned v raných devadesátých letech. Svou syrovostí, monotónností a uvěřitelností. Byl jsem v pubertě, řešil typická existenciální témata a s knihovnou plnou beatniků se nechával okouzlovat pro mé rodiče depresivní muzikou. Tedy správným kontrastem proti diskofilním spolužákům (tenkrát se poslouchaly pozlátkové hrůzy typu
2 Unlimited nebo Twenty 4 Seven). Těch podobně naladěných kapel bylo víc (třeba Bratrstvo), ale
Prouza se zadřeli pod kůži. Ať už skvělými klipy Davida Ondříčka (hlavně "Na venku"), tak vynikající
první deskou, kterou mám dodnes nejradši. A byl to právě
Prouza s tímto albem, kdo mne nasměroval dál do ponurých a depresivních vod, v nichž málokdo vidí tolik naděje a porozumění jako já. Jako lidé podzimní. Ostatně "V otrhaném domě" je vůbec nejlepší soundtrack k podzimu. Zkuste si ho dát do sluchátek a užít si ty mlhavé a ponuré dny. (Honza Průša)
© facebook interpreta Ať si říká, kdo chce, co chce, některé desky (kapely) se ukazují v jasném světle až s určitou měrou denního svitu. Klasickým příkladem loveným z mého hudebního přehrávače jsou třeba dánští rockeři s patentem na zhudebněný motiv naděje
The Kissaway Trail, kteří se po své letní hibernaci připomenou vždy s příchodem prvních sněhových vloček. Nebo
vlčí muž Washed Out, s jehož aktuální deskou
"Paracosm" už léto nikdy nebude syrové, ale vždy prohřáté jako pečínka. Se schizofrenním podzimem byla řeč dosud trochu složitější vzhledem k jeho psychopatické podstatě a zjevu panenky. Jak ale užité příčestí minulé napovídá, nedorozuměním je konec. S dalším slyšitelným manifestem, tentokráte pod hlavičkou
"Push The Sky Away", totiž letos na jaře vyrukoval
pravdoláskař Nick Cave se signatáři
The Bad Seeds a věnoval ho jak utopencům v barevné psychedelii podzimu, tak v úzkosti. Nikdo ale nemůže být překvapen - karty na stůl vyloží hned s "We No Who U R", nevyzpytatelnou, romanticky vyhlížející baladou, která ovšem promlouvá jazykem stalkera. Pokud jste se nechali oklamat, doporučuji si skladbu pustit
s videem. A schoulit se do klubíčka před kamna. Ať pro intenzivnější absorpci bezbrannosti nebo jako prevenci před nadcházející, smyčci zinscenovanou vzpourou přírodních živlů ve "Water's Edge" či "Wild Lovely Eyes". Anebo pro žhavější scénář milostného poměru
femfatálky Bee v podkroví domu na "Jubilee Street". Výpravy Warrenových smyčců po porcelánově křehkém ledu zvuků a poetické fabulace Caveových textů totiž svými dobrodružstvími hicují nejvíce tehdy, kdy dveře zaklapnou a mysl spokojeně přede. A slintat přitom nad vyzývavou a zároveň tajemnou fotografií na přebalu desky vůbec není zakázáno. (Andrea Šafářová)