Elton John se za posledních několik let dostal mimo hlavní popový proud, což vyvrcholilo spoluprací s Leonem Russellem na desce "The Union", která se stala kritiky velmi ceněnou nahrávkou. Zde se poprvé potkal s producentem T-Bone Burnettem, který má na svědomí například řadu nahrávek Elvise Costella nebo mnoha Grammy oceněný soundtrack "O Brother, Where Art Thou?" a stejně úspěšnou "Rasing Sands" Roberta Planta a Alison Krauss. Eltonovi se společná práce zalíbila natolik, že ho pozval i na další desku, a musím říct, že to byl opravdu šťastný krok. "The Union" byla sice skvělá záležitost, ale "The Diving Board" ji přebíjí neskutečným způsobem.

"The Union" totiž působí místy těžkopádně a možná až příliš vážně a takřka historicky, což o letošní novince neplatí. Máte pocit, jako by se tu spojila ona americká folk rocková americana mírně načichlá bluesem a gospelem s britským popovým nadhledem, suchým humorem a Eltonovým feelingem z počátků jeho kariéry v sedmdesátých letech minulého století. Podobně jako "The Union" prakticky celá nahrávka působí akusticky. Je natočená bez velké kapely pouze za asistence basy, bicích, občasných dechů a tím hlavním je piano.

Piano, pochopitelně. Kolem něj se tu vše točí. Udává náladu, styl, barvy, období, celkovou dynamiku, zkrátka vše. Chvíli máte pocit, že se s ním vracíte někam ke "Good Bye Yellow Brick Road", za chvíli pak dokáže dramaticky rockovat, ale asi nejkouzelnější chvíle přicházejí, když zavítá k jazzu - nejen v některých písničkách, ale především ve třech instrumentálních skladbách. V tu chvíli máte pocit, jako by se Elton John snažil navázat na mistra jazzového klavíru Keitha Jarretta. A daří se mu to velice dobře. V tu chvíli je v jeho klavíru taková melodičnost, jako už dlouho ne. Teprve nyní, když Burnett některé písničky odrbal až na kost, oprostil je od vší výstřednosti a řady pozlátek, si uvědomíte, jak skvělým pianistou vlastně Sir Elton John je. Je velký rozdíl, kdy se svým piánem snaží dojmout, kdy naštvat, kdy povzbudit a kdy naopak rozplakat. Pokud mu dáte tu příležitost a klid, zcela vás pohltí a provede vás celou deskou, takže nakonec ani nebudete vědět, že najednou jste o hodinku starší. Přitom ještě po nějakém druhém či třetím poslechu zjistíte, že tahle deska je i hitová a to takřka v celé své délce.

Elton John se tu pochopitelně neztrácí ani jako zpěvák. Naopak. I u něj se seznámíte s novou podobou. Do jeho hlasu jako by se najednou promítly všechny životní zkušenosti, stesk po domově, melancholie, ale i vnitřní síla a odhodlanost. Mohu vám zaručit, že si párkrát vzpomenete i na Leonarda Cohena. Svoji úlohu v tom sehrávají i texty. Bernie Taupin musel být při jejich skládání v mimořádné formě. Tématicky se například citlivě dotýká padlých vojáků i jejich příbuzných, stesku po domově nebo i života Oscara Wilda v excelentní "Oscar Wilde Gets Out". Nejen díky tomu všemu má "The Diving Board" neskutečnou hloubku a sílu.

Víte, ono není takový problém překvapit někoho svým debutem nebo druhým albem, ale zkuste to tím jednatřicátým. Eltonu Johnovi se to povedlo naprosto famózně a "The Diving Board" se tímto řadí mezi nejlepší nahrávky v celé jeho kariéře. Jako by tu najednou do sebe zapadlo vše, co dělal několik posledních let. V objetí excelentního zvuku je tu deska, která má duši drásající poetiku, žánrovou pestrost, kde se ale všechny styly prolínají s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností, a která se nebojí spojit onoho klasického Eltona Johna s americkou hudbou v pojetí T-Bone Burnetta. Sám zpěvák se tu navíc překonává snad ve všech směrech a ohledech, především pak instrumentálně. Má v sobě řádnou porci muzikantsví, nepodbízí se ani nechytá na první dobrou, naopak svůj hitový náboj zabalený v poněkud vážnějších tématech uvolňuje zlehka a postupně. Tenhle skokanský můstek se vám jednoduše zavrtá pod kůži a ten pocit je k tomu neuvěřitelně opojný. Nabídněte si, nebude litovat.