Nedá se říct, že by měl neofolk u nás zrovna na růžích ustláno. Větší okrajovku byste v hudbě hledali jen stěží. Příznivci potemnělých melodií hraných většinou na akustické nástroje se u nás počítají sotva na desítky. Přesto si k nám jednou za čas najdou cestu kapely, které se téhle hudební "anomálii" věnují. A nejen to, dokonce v evropském měřítku patří mezi špičky. Když pomineme klasiky Death In June, patří sem třeba lucemburští Rome. Zapomínat nesmíme ani na Italy Spiritual Front. Z neofolku sice čerpají, ale jeho hranice již dávno překročili. Naštěstí pro nás, překonali i hranice České republiky a poprvé vystoupili v Praze.

Kouzlo naší metropole bylo jedním z důvodů, proč si k nám kapela našla cestu. Proto také hlavní persona kapely zpěvák a kytarista Simone "Hellvis" Salvatori se svými kumpány do Prahy dorazili s denním předstihem. Chtěli si užít město co možná nejvíc. Nebo máte dojem, že koncert pro sotva šedesát lidí byl pro kapelu hlavním hnacím motorem? I když se to z našeho pohledu nemusí zdát, Spiritual Front jsou zvyklí hrát v podstatně větších sálech.

Nikde není psáno, že dobrý koncert dělá početné publikum. Skvělá show se dá odehrát i před hrstkou lidí. Jde spíš o to, jak si s tím kapela poradí. Z počátku pražští působili vcelku vlažným dojmem a chvíli to pro kapelu vypadalo na předem prohraný boj. Hned při úvodní skladbě se ovšem situace změnila a pod nízkým stropem klubu okamžitě vyrostl les rukou. Kromě několika přestávek tam vydržel až do konce show zakončeného přídavky.

S charismatem, jaké se kolem Salvatoriho a spol. vznáší, měli hudebníci poloviční práci. Víc než zpěváka Salvatori chvílemi připomínal dekadentního toreadora, jen místo mulety v rukou třímal kytaru. O věhlasu kapely svědčila polština a angličtina, které bylo možné ze sálu zaslechnout. Všechny jazyky se slily v jeden v momentech, kdy kapele vypomáhaly s refrény skladeb "Darkroom Friendship" nebo "Jesus Died In Las Vegas", kterou Salvatori odzpíval jako "Jesus Died In Czech Republic".

Bylo milým překvapením na pódiu znovu vidět Rány těla, svého času jednu z nepřehlédnutelných kapel, které v devadesátých letech u nás působily. Kromě kil navíc a spousty posbíraných hudebních a životních zkušeností se toho u kapely „od těch dob“ zase tak moc nezměnilo. Hank Manchini v roli frontmana strhával pozornost jako kdysi. Očividně udělal dojem i u lidí, kteří Rány těla viděli naživo poprvé. Ironií osudu bylo, že v ten samý večer v Rock Café vystupoval Moimir Papalecsu, Manchiniho spoluhráč z dodnes nepřekonaletných Moimir Papalescu & The Nihilists.

Neofolk nejspíš na věky zůstane hudbou pro úzký okruh zasvěcenců. Pochybuju, že by to někomu zrovna vadilo. Tahle dekadentní subkultura si svoji vyjímečnost střeží a opečovává. Svoje elitářství si uchovává jaksi vnitřně, nepotřebuje ho dávat na odiv celému světu. Přesto i tady jsou celebrity, které si zaslouží plnou pozornost. Spiritual Front mezi ně zcela jistě patří.