Londýnské pseudo post-punkery White Lies kritika nikdy příliš v lásce neměla. Byly jim vyčítány nedokonalé texty, neoriginálnost (k tomu jsem si koneckonců připojil svoje), hudba téměř bez nápadu plus spousta dalších klišoidních přirovnání, kterými můžete ztrhat v podstatě každou nahrávku. Ne, že by tomu sami pánové zrovna pomáhali - jejich raným koncertům chyběla šťáva a sami svou hudbu dokázali z pódia celkem solidně odstřelit. Ale pokud jde o skladby samotné, to prostě byly a jsou úžasné hitovky (a to i ty na albu "Ritual", s nímž jen horko těžko navazovali na skvělou prvotinu "To Lose My Life..."). Nyní přichází se třetí řadovkou "Big TV", kterou nejspíš zase čeká odstřelení až někam do hlubokého odpadního pekla. Ale ve skutečnosti by s ní (a samozřejmě i s tím kosmonautem na obalu) měli letět až ke hvězdám.

Pojďme si ale ujasnit jednu věc hned na začátku, novinka White Lies se vám bude líbit pouze v případě, že máte rádi osmdesátky. Simple Minds, Duran Duran, Tears For Fears - jestli se při vyslovení jmen těchto kapel či při poslechu jejich hudby osypáváte, potom, prosím, ruce pryč od "Big TV". Stejně tak je potřeba, abyste k němu přistupovali jako k popové nahrávce, neboť i pánové samotní netouží vlastně po ničem jiném, než znít jako popová kapela. A to se jim veskrze daří.

Pokud se zpětně podíváme na "Ritual", byla na něm evidentní ztráta jiskry, působivosti a atmosféry, s jakou jim přízeň u publika získal debut "To Lose My Life...". Snad právě proto se dali opět dohromady s producentem Edem Bullerem (Suede, Pulp), který s nimi poprvé pracoval právě na podařeném debutu. A tak s "Big TV" je pryč trochu nejisté přešlapování, a i když se v zásadě drží svých osvědčených metod (postupně vygradované skladby začínající známým temným hlasem Harryho McVeigha, které se posouvají někam k neworderovskému rytmu, a refrény většinou doplněné o powerpopové kytary, s nimiž se pak skladba přesune až k monumentálnímu závěru), to, co fungovalo před čtyřmi lety, funguje i nyní. Navíc muzikanti na nahrávku chytře mezi radio-friendly popěvky vložili lehce ambientní instrumentálky ("Space I" a "Space II") a pak taky skladbu "Change", v níž se sice na jednu stranu přiznávají, že "nejsou zrovna příliš dobří ve změnách", ale právě tato píseň je se svou intimitou pro kapelu docela netradiční.

Ale jinak je to hit za hitem. "First Time Caller" můžeme směle korunovat na jeden z nejlepších songů, jaký kdy parta okolo McVeigha natočila. V "Mother Tongue" se jim úspěšně daří (nejen hitovostí) přibližovat k Tears For Fears a určitě bude znít skvěle v arénách. "There Goes Our Love Again" má nejspíš blízko k tomu, jak si vždy a-ha mysleli, že zní, a skvělá je i skladba "Getting Even", v níž se objevuje motiv boje s rovností ve vztahu vyzdvihující odpuštění a zapomenutí jako východisko, které nás jako jediné může posunout dál. To vše je podpořeno (stejně jako většina ostatních položek na desce) silnou melodií. Ona schopnost kapely spojit temná, často skličující lyrická témata s popovými melodiemi je obdivuhodná a snad i proto, že se neberou zas tak příliš vážně, mají hodně daleko k parodii.

Album "Big TV" doporučuji nejlépe konzumovat jako celek, protože právě tak chutná nejlépe. White Lies se na něm ukazují jako ctižádostivá kapela, která si našla svůj směr a koncept, s nímž umí skvěle pracovat. Samozřejmě, dala by se jim vyčíst šablonovitost, ale od ní odvádějí pozornost skvěle napsané melodie. Po třetím albu v kariéře kapely se často láme chleba a rozhoduje se o její budoucnosti. Londýnská trojice se o tu svou rozhodně strachovat nemusí.