Když se v devadesátých letech začalo mluvit o britpopu, jména jako Oasis nebo Blur se rychle stala symboly celé éry. Ale ten, kdo o britské hudbě něco ví, si je vědom toho, že Suede byli u zrodu hnutí dříve, než se stalo mainstreamem. Už jejich prvotinu z roku 1993 kritici označili za nejlepší britský debut desetiletí. Od té doby si Brett Anderson a jeho souputníci vybudovali pověst formace, která spojuje syrovou emotivnost s elegancí a dramatem.

Čím se ale Suede odlišují od ostatních kapel? Především schopností propojit melancholické texty, za nimiž stojí frontman uskupení, s hudební energií, která osciluje mezi křehkostí a explozí. Partička nikdy nebyla čistě britpopová, protože se nebála zabřednout i do jiných žánrů.

Vraťme se ale z minulosti do současnosti. Po pauze v první dekádě nového tisíciletí se Suede vrátili na scénu s energií, která mnohé překvapila. Předposlední deska "Autofiction" ukázala, že se kapela nechce utápět jen v nostalgii. Naopak její nová hudba je temnější, introspektivnější a experimentální. Členové tak dokazují, že i skupiny s dlouhou historií mohou tvořit aktuální, živou hudbu, která se neomezuje jen na utápění se v bezedném vzpomínání.

A když už je řeč o "Autofiction", novinka "Antidepressants" představuje druhou část, kterou sestava označuje jako "black and white albums". Zatímco zmiňovaný předchůdce připomínal punkovou přímočarost a špinavou (ne doslova!) atmosféru zkušebny, současný počin se obrací k post-punkové estetice.

Nahrávku otevírá "Disintegrate", bouřlivá skladba začínající slovy "connected, disconnected", která hned naznačuje téma odcizení a technologického odpojení od reality. Vítejte v Matrixu - tedy mimo něj. Však asi víte... Hned v závěsu přichází "Dancing With the Europeans", píseň s nádechem raných The Smiths, jež se brzy promění v parádní hymnickou jízdu.

Titulní "Antidepressants" zní na první dobrou syrově a Andersonovo recitování se mění v naléhavý zpěv, který se vpíjí pod kůži. "The Sound And The Summer" připomíná parádní rozloučení s létem, během kterého lídr anglické formace vkládá brouky do hlavy, a stejně tak nakažlivý je i refrén. Celkem snadno si lze song představit i v podání Placebo (tedy přiměřeně - s Molkovou rozjívenou kytarou). Rozhodně se jedná o jednu z nejsilnějších skladeb celé řadovky.

"Broken Music for Broken People" je manifestem zlomenosti, "Trance State" už od prvních vteřin zaujme bicími a experimentálními syntezátory. "June Rain" působí o poznání temněji a nesmírně atmosféricky. Jako kdyby ji Brett psal už pro živáky s vizí majestátnosti. Finální "Life Is Endless, Life Is a Moment" se noří do hlubin lidské duše a zdá se jako out-of-body experience. Písni nelze absolutně vůbec nic vytknout.

Jak napovídá název, deska si pohrává s tématy psychického zdraví a paradoxu jakéhosi umělého štěstí. Rozhodně se nejedná o jednoduché album a hudební fajnšmejkři budou zcela jistě nadšeni. "Antidepressants" není počin, co by se dal shrnout do jedné recenze, protože přináší zážitek, který se musí prožít. Ale kdyby existovala věta, která by "Antidepressants" zaoblila do jedné věty, zněla by: "Do p*dele, ještě! "