Dobře, dost možná jsem se takhle zezačátku přespříliš rozohnila. A dost možná by článek o zatím tajemném mesiášovi načala osoba pohlavně vzdálená jinak. Stejně tak by prokletý baudelairovský poeta (nebo minimálně tak prokletý jako Luciáš F. Svoboda) dovedl aliterovat celý text, nejen titulek. A taky by o Jéčkovi napsal do Radaru dřív, kdy ho bylo ještě možné nazvat neznámým, ale nadějným. Jenže po posledních Colours of Ostrava nejde odolat.

Písničkářská sólo garážovka, psalo se v oficiálních promo materiálech festivalu. Říkám si, proč ne, na časnou čtvrtou odpolední poslouží po krátké noci decibelový minimalismus dobře. Nevýrazný blonďák na scéně, tipuju mu čtyřiadvacet, akustická kytara v ruce, po levé ruce iPod. Toliko viděno.

Jednoduchá, nýbrž odzbrojující kytarová linka jako po másle svištící, působivý hlas zatěžkaný olovem a sex-appealem, její i jeho tlukot srdce. Toliko slyšeno.

Hudebních projektů, co vás dostanou po jednom poslechu, čeká ve světě poskrovnu. O to větší péči je třeba věnovat klenotům, které svou osobitou invencí zanechají stopu v paměti okamžitě. A občas k tomu postačí kytara a míra muzikantské i osobní empatie. Kolik váží prostota? Odpověď hledej pod písmenem J.

Písničkářskou filozofii zpěváka podtrhuje už volba profesního pseudonymu. Jasně, že J (čti Jéčko) zní úderně a přitom vkusně, tudíž se vejde do parametrů post-hipsterství, jak lze odklon původního významu slova s nadsázkou označit. Důvod je však mnohem skromnější. Pravé jméno Jakuba Jiráska jeho umělecký nick tak trochu předdefinovalo. "Čau, já jsem Jéčko, tohle je můj iPod a společně vám tu něco zahrajem," prohodil na úvod svého vystoupení na letošních ostravských Barvách. Citelná ledabylost a nezaujatá angažovanost pod rouškou pokory, jako by se na nejnavštěvovanějším hudebním festivalu v Česku ocitl jen tak mimochodem. Pochopitelně to zabralo. Během šedesáti minut dokázal v konkurenci headlinerů slušně naplnit menší scénu a mnoho přistavěných židliček v průběhu setu osiřelo, kdy ho osazenstvo šlo podpořit pod pódium. A to díky charizmatu. J je přesně ten typ písničkáře, při jehož vystoupení holkám povolují podprsenky a kluci prahnou po jeho místě. To se občas stává. Jen trochu méně často, když si ještě (ne)lížete čerstvé rány za maturitní výzo.

Chlapeckost značí právě to, co je na tvorbě Jéčka sympatické. Épéčka "Run From The Town" a "Cold Cold Nights", vlastně veškeré dosud publikované nahrávky, prýští rozverností, že jediné, co budete chtít po jejich poslechu udělat, je vzít káru a bejby a vyrazit na road trip jen tak. Nízký věk si ale J moc dobře uvědomuje a těží z něj. Peripetie spojené s dospíváním vkládá do srozumitelných veršů. "Jéčko" je písničkářská garážovka v podání jednoho člověka - Jakuba Jiráska. Hraje na kytaru, zpívá o svých kamarádech, o výletech a o svojí holce. To všechno naživo doprovází jeho iPod," charakterizuje motivy písní stručně a výstižně na svém Facebooku. Konfrontace mezi dospívajícím a dospělým světem tedy nepochybně tvoří kostru lyrické složky. Bystřejší z nás se již dovtípili při čtení mezi řádky tracklistu krátkohrající novinky. "Boy", "I Am The Boy", "Get Goin', Boy!", "Country Boy"... who the fuck is that secret boy?

Jasné je, že pokud bychom maloměstsky postupovali dle vzorce mladost, tudíž nerozvážnost, ba nevyspělost, neprávem bychom ex-frontmanovi pražských The Limes křivdili. Nástrojové aranže podepřené folkolážoplážorytmem akustické kytary a jablečných bicích s občasnými ataky xylofonu a žestů sice smrdí minimalismem až běda, Jakubův neučesaný baryton ale vrací hustotu zvuku do rovnováhy. To vše pochopitelně ocejchováno popiskem vyrobeno doma. "No, je to nějakej mikrofon ke Skypu, kterej koupil táta někde na benzínový pumpě v Americe," odpověděl ve vysílání ČRo Vltava na otázku směřovanou na nahrávací techniku. Výhradním autorstvím J se pyšní i booklet ke "Cold Cold Nights", včetně užitých fotografií, a obal desky, který si pro změnu nechal vytisknout v obchodním centru, a všechny kopie si nařezal a poskládal sám. Viva la DIY!

Byť šikovný písničkář prohlašuje, že ho kupředu neženou konkrétní ambice v hudbě, značný posun lze zaznamenat již nyní. Když v roce 2010 zatahal s debutovým singlem "Bears Pt. 1" za nitku virálního klubka internetu, jen těžko si nejspíš představoval, že o dva roky později stane na prknech pražského klubu Meetfactory coby předskokan Kurta Vilea. Na písmeno J je slyšet pomalu i v zahraničí - zpěvák, co byl v raném dětství čestným členem harmonikového orchestru ve Švýcarsku, totiž prodal práva na skladbu "Get Goin', Boy!" americkému filmovému průmyslu. Co se stane příště? To jsem tedy velmi zvědavá.