Klávesista Kjartan Sveinsson sice Sigur Rós opustil, ale to neznamená, že by dnes trio z Islandu náhle zakončilo své fungování. Spíše naopak, necelý rok od "Valtari" tady máme další porci muziky. Ohlášení "Kveikur" z počátku vyvolávalo rozpaky a nedalo se pevně odhadnout, co v nové vývojové kapitole vlastně očekávat. První vypuštěné návnady "Brennisteinn", "Ísjaki" a titulní track "Kveikur" tuto hádanku udržely taktně nerozluštěnou. Patrné ale bylo, že se dočkáme jakési reinkarnace, velkého nádechu před ponorem do jejich typičtějších zvukových prostranství bez vyznačených hraničních bodů. Slibovaný vyšší stupeň agresivity byl transformován v nepřeslechnutelnou Jónsiho naléhavost vygradovanou dříve neslyšenými prvky syrovějšího, pošpiněného experimentu.

Byl tedy obrazně opět zažehnut knot v ose "Ágætis Byrjun", "( )" a "Takk...", kdy skupenství prog-metalu postupně dostávalo časovým proudem vyhlazené kontury. Mnohé zvukomalby byly načechrávány tíživou majestátností, avšak vlastní jazyk tvorby nikterak neztrácel ze svého originálního přístupu a alchymie. V současné podobě se toto vše stalo odrazovým středobodem, do kterého byly zakomponovány ruchové sekvence, elektronické výboje (včetně deformace Jónsiho vokálu v "Yfirborð"), sampling nebo důmyslná práce s rytmy (Orriho laborování s perkusemi se tu nemálo projevilo v samotném výsledku). Po prvním poslechu se ale může vynořit i jeden zajímavý aspekt: jako by nově každý pracoval odděleně, donesl na společnou hromadu své nápady a až posléze z toho vznikaly jednotlivé kompozice. "Kveikur" může zkraje působit i drobet nesourodě, ale to je pouhý klam, manévr, kdy se jednotlivé spojnice vynořují mnohem později.

"Valtari" byl monolit ambientní houževnatosti, který měl na jednu stranu omezené funkční možnosti, na druhou jim umožnil zamést si před vlastním prahem a srovnat rovnováhu odvážnějších autorských myšlenek. Temně hororový "Brennisteinn" se stal noční omamnou můrou, roztěkaným kontrastem k jakési božské rapsodii "Hrafntinna" v lyrickém pojetí navrstvené symfonie. "Ísjaki" byla vybrána (asi záměrně) jako jediný aspirant do rádiového éteru, je totiž nejpřístupnější, přesto představuje opodstatněný zlomový element. Předchází totiž zmíněné "Yfirborð", v které se naplno projevuje fascinace dark synthpopem s dobře ukrytým tepem techno mašinérie, který dusá sice na pozadí, ale samotnou píseň neoblomně žene kupředu. Tento industriální charakter se během celé desky zjevuje vícekrát, díky tomu je třeba i ústřední "Kveikur" tak skvěle vystavěna nakupenými ruchy.

Mezi rozbouřené, elektrizující fragmenty se vtěsnala i průzračná akustika (patrná v "Hrafntinna" nebo v melodramatu "Stormur"), která vytváří balanc v pro ně nezaměnitelném citu pro detail a jakousi dějovou, filmovou obrazotvornost. "Kveikur" může být klidně chápán jako soundtrack k niternému snímku sestavenému z Jónsiho imaginace jeho vnímání světa v textech. Ten má svou neklidnou, fascinující uhrančivost patrnou v úvodních pasážích a je zakončen instrumentální dohrou "Var", jež semkne tuto spirálu nálad do jednoho celistvého vyprávění.

Dnes již slepé řečiště z "Valtari" tak bylo překlenuto atmosféricky výraznějším experimentem "Kveikur". I když je to spíše zpětná retrospektiva v nových alternativách, posunech a o vstřebání dalších invencí, vjemů ze strany Sigur Rós, jedná se o nečekané znovunabrání sil a ukotvení jejich rozpoznatelných podobenství. "Kveikur" je svým způsobem něco jako pohádkový příběh rozmělněný do temných zákoutí plných maskovaných hrdinů (ona neomezená variace, jak si jednotlivé lyrické fragmenty vlastně vyložit). Majestátnost a jejich typicky tajuplná snivost je zpátky v plném proudu.