"Here's Willy Moon" je nepřehlédnutelný a hlavně nepřeslechnutelný debut Willyho Moona, který vsadil na celkem prostý trik - klasický rokenrol pomocí ruchů a beatů rozsekal do moderny současnosti. Odhaluje zde své idoly, které mu asi jeho rodiče či prarodiče od plenek předhazovali k poslechu. Pěkně v sáčku a rebelským pohledem dělí posluchače na dvě skupiny, na ty, které si získal a jeho hudební elaborát berou za povedený, a na ty, kteří mu vyčítají, že pouze kopíruje. Každopádně je to nevšední prvotina, které Dan Hájek v hlavní recenzi udělil sedm bodů (deluxe verzi o bod více) a vyzdvihl zjištění, že Willy experimentuje a jde k cíli onou hlučnější alternativou a nesází jen na pouhé retro vlivy: "Willy Moon má našlápnuto a stylové přemety mu rozhodně nedělají problém. Na druhou stranu jej mladistvá nevyzrálost zatím trošku sráží a deska 'Here's Willy Moon' se může v mnoha ohledech zdát zbytečně přeplácaná, neuškodilo by jí drobet učísnout." V makrorecenzi s ním další pětice redaktorů vesměs souhlasí a výsledné hodnocení se usadilo na rovných sedmdesáti procentech.

Neposlušného elegána Willyho jsme taktně podhodili Jitce Charvátové (současnému hlasu kapely Oceán), která se tak stala prvním hostem z řad zástupkyň něžného pohlaví v naší sérii makrorecenzí. Jitka se tohoto úkolu chopila obšírně a na chvilku si odskočila z příprav své druhé sólovky. Tu předznamenává singl "Timeless", jehož video se probojovalo do finále Českého YouTube Festu 2013.

---

Tomáš Parkan - Vítej, Willy Moone, objeve roku (9/10)
Vztah k interpretovi: Od chvíle, kdy jsem ho poprvé slyšel v Nových deskách, jednoznačně vřelý.

Zcela otevřeně a bez okolků přiznávám, že Willy Moon, přesněji řečeno jeho muzika, mě zasáhla přímo do srdce a zřejmě jen stěží to mohlo dopadnout jinak. Díky svému dlouholetému koníčku, miluju rock'n'roll a zároveň i to, když někdo fúzuje styly. Moonův noise rock'n'roll nakombinovaný se střípky různých elektronických stylů, kterých je tak akorát, toto vše přináší a díky tomu se mi vryl hluboko pod kůži. Při každém dalším poslechu stále více obdivuji ten neskutečně hutný zvuk obalující stylový základ starý více jako padesát let. Ujíždím na produkci celého alba, kdy způsob, jakým míchá klasické nástroje s elektronickými beaty a dalšími efekty, je naprosto dokonalý. Stejně jako Moonův hlas, který má pro tenhle styl tu správnou barvu, dikci i frázování. Vše je dotažené do detailu a je znát, že se zvukem si někdo dal pořádnou práci - místy jsou sound elektrických kytar i hlasová linka samotného Moona krásně autentické. Tenhle Novozélanďan dokázal udělat album, které je retro a přesto definuje nový styl. I díky tomu je pro mě zatím nejen horkým kandidátem na objev roku 2013, kdy ostatní mají jen pramalé šance ho trumfnout, ale řadím jej i do letošních alb s přídomkem musíte slyšet.

Pavel Parikrupa - Tak mne tu máte, BANG, BANG, RATATA! (7/10)
Vztah k interpretovi: Dosud nepopsaný list.

Kolegové z musicserveru mě přemluvili, abych se taky zapojil do makrorecenze alba Willyho Moona, o němž jsem do té doby neměl ani páru. Prý by se mi to mohlo líbit. Asi proto, že ho má rád Jack White a firma Apple (viz reklamy na iPody). Tož, líbí se mi. A to hodnocení, taková pěkná sedmička, je vyjádřením přesvědčení, že v tomto mladíkovi (opravdu mu je dvacet čtyři?!) je ohromný potenciál a v budoucnu se od něj dočkáme ještě větší dardy. Zatím Willy, světoběžník, frajer a fracek, ukázal skvělou retro stylizaci (image dělá mnoho), pozitivní vztah ke staré hudbě a novým mašinkám. Opravdu bych Willyho chtěl zažít na koncertě, musí to být ohromná zábava. Při jeho písničkách se dost těžko dá sedět v klidu. Občas sice nějakou klasiku přechroustá na můj vkus už trochu moc ("I Put A Spell On You") a ona slabá půlhodina hracího času alba je vlastně tak akorát, aby bavila. Ale ta instrumentálka na konci, "Murder Ballad", to je ten velký příslib do budoucna: už se těším na Willyho temné gangsterské album!

Jan Trávníček - Proč ne (7/10)
Vztah k interpretovi: Ani přehnaně pozitivní, ani bezdůvodně negativní. Takže vlastně žádný.

Tohle album zní, jako kdyby Jack White a Michael Bublé adoptovali dítě a místo pohádek mu pouštěli "Pulp Fiction", "Noční můru v Elm Street" a "Pomádu". Dítko jménem Willy Moon je ale učenlivé, a tak neprotestuje a vlivy vstřebává i odjinud - Elvisem Presleym počínaje a Brunem Marsem konče. Výsledný mix pak přetváří do poměrně osobitého retro rock'n'rollu, který už na debutu ovládá vskutku bravurně. Zásluhu na tom má především šlapající rytmika a svižně odsýpající stopáž, díky které deska končí dřív, než se stihnete začít nudit. Potenciálních hitů přitom nabízí víc než dost. Za vypíchnutí určitě stojí roztančená "My Girl", aranžérsky zabordelená "Fire" nebo atmosférická "Get Up (What You Need)". Vlastně jediné, co albu chybí, je fakt, že nedokáže opravdu strhnout. Na nějaký hype o objevu roku a mohutné sdílení na sociálních sítích to tak nejspíš nebude, ale jako osvěžující bonbónek s dobou trvanlivosti omezenou na jednu sezónu funguje slušně. Tudíž - pokud právě nemáte co poslouchat, resumé je jasné. Berte.

Jaroslav Hrách - Má to drajv (7/10)
Vztah k interpretovi: Doteď žádný.

Willy Moon pro mě byl naprosto neznámý zpěvák, jenž mě však hned po prvním poslechu jeho debutové desky "Here's Willy Moon" zaujal. Stopáž lehce přesahující půl hodiny obsahuje songy s řízným zvukem, které zapříčinily, že se mi album v přehrávači točilo hned několikrát. Kdyby to však zůstalo u celého alba. Postupně jsem si oblíbil i vybrané písničky. Kraťoučkou "She Loves Me" dokážu poslouchat klidně i deset minut v kuse a stále mě bude bavit. Stejně tak "Yeah Yeah" s vysamplovanou skladbou "Wu-Tang Clan Ain't Nuthing Ta Fuck Wit" od Wu-Tang Clanu. Bonusová coververze známého songu "Bang Bang" mi evokuje Tarantinův film "Kill Bill" a v podání Willyho Moona zní opravdu perfektně. Svižná jízda napříč rokenrolem, který si něco bere i z taneční hudby a hip hopu, dokáže zabavit, ale kromě závěrečné depresivní balady "Murder Ballad" je takříkajíc na jedno brdo. Není to sice na škodu, ale nevadilo by, kdyby Willy v některých skladbách naopak zvolnil a udělal nahrávku o něco víc pestrou.

Honza Balušek - Když je více někdy opravdu příliš (5/10)
Vztah k interpretovi: Ani ťuk.

Úplně chápu, pokud někdo bude považovat Willyho Moona za objev roku a jeho desku za fakt super záležitost, která boží hranice stylů a takové ty plky. Ale mě to prostě neba. Už dlouho se mi nějaká nahrávka tak strašně netrefila do noty jako jeho debut. Úplně z něj cítím, jak je muzikální, charismatický, snaží se být originální a zábavný, ale veškerá jeho snaha se u mě míjí účinkem. Každý poslech desky pro mě byl téměř utrpení, i při té krátké stopáži. Je toho v každé písničce prostě moc. Pořád někde něco bouchá, mlátí, řve, až se samotné písničky v tom zvukovém bordelu naprosto ztrácejí. Vůbec netvrdím, že je to špatná deska, jen subjektivně mě její instrumentace naprosto míjí. Strašně moc bych chtěl slyšet demonahrávky, pokud byly natočené třeba jen s akustickou kytarou, samotné skladby se mi totiž docela líbí. Takovou desku bych si od Willyho užil určitě mnohem víc.

---

Album: Willy Moon - Here's Willy Moon
Průměrné hodnocení: 7.0/10
Celkový čas: 28:56
Skladby: Get Up (What You Need), Railroad Track, Yeah Yeah, What I Want, Fire, I Wanna Be Your Man, Working For The Company, Shakin', She Loves Me, I Put A Spell On You, My Girl, Murder Ballad