V prosinci loňského roku vám vyšla nová deska "Femme Fatale", nástupce comebackového "Ve smíru". Jak jste došli k jejímu názvu?

Jitka Ch.: Vznikl vlastně z textů, které dělal Petr Hons. Právě se nachází ve šťastném období: narodilo se mu miminko, tím pádem se z melancholických poloh přesunul do těch šťastnějších a ženštějších. Petr má sice ještě děti, kterým je dnes už třicet let, ale jelikož si narození potomka zažil i nyní ve zralém věku, přinášel jeden text za druhým, čímž otevřel prostor ženskému principu. Když připustíme, že každý v sobě máme část muže a část ženy, album potom mělo také mužskou část i ženskou část.

Má skupina Oceán svoji vlastní femme fatale? Některým fanouškům jistě přijde na mysl Jitka Charvátová.

Petr K.: Samozřejmě, Jitka v kapele je jiný element než před lety Petr Muk. Ona se na tom všem určitě podepsala, už třeba tím, že vokály jsou hodně propracované. Kromě toho i poslední texty navedly k oslavě ženství. Původně jsme přemýšleli o jiném názvu, ale produkční při poslechu a práci na albu přišel na tento a nám zpětně došlo, že deska opravdu oslavuje ženství.

Jitko, váš sólový debut "Feed My Lion" vyšel v roce 2010, pak jste rozpracovala druhé album, to ale bohužel dosud nebylo dokončeno. Navážete v blízké době na svoji sólovou tvorbu?

Jitka Ch.: Určitě, já navazuji neustále, pořád tvořím.

Daly by se tyto aktivity vůbec skloubit s Oceánem?

Jitka Ch.: Skočil do toho původně Oceán a hlavně se mi narodila dcera. Teď navíc další deska Oceánu a k tomu asi dalších třicet věcí. Už bych mezitím vydala možná i dvě alba, kdybych měla čas vše koncepčně dokončit. (smích) Takže brzo. Už mám i další písničky a kamarádím se s krabičkou Loop Station BOSS RC-505, takže bych po deseti letech další sólovku ráda dokončila.

Máme očekávat nahrávku v angličtině?

Jitka Ch.: "Feed My Lion" byl dost evropsky mainstreamový electropop. Na nové desce něco možná v angličtině bude, nicméně bytí v Oceánu a vyjadřování se v češtině mně bytostně přišlo tak fajn, že ve mně začala rašit naděje, že by se to s tou mateřštinou v nové tvorbě přece jenom dalo skloubit. Navíc mezitím jsem se od electropopu vyvinula - přece jen je to asi už osm let. Tím jsem také ustoupila do úplné sekvence, ve které se ocitne i prostor další sólové desky. Bude tedy jiná než "Feed My Lion".

Máte stanovený nějaký termín, kdy by album zhruba mohlo vyjít?

Jitka Ch.: Na jaře nebo v létě bych chtěla vydat singl. Nerada bych ovšem přišla s něčím jen proto, abych měla něco v ruce.

Ačkoliv je "Femme Fatale" čerstvá deska, dokázali byste ji už srovnat s tou předchozí? Povedlo se na ní něco lépe, popřípadě usilovali jste na "FF" o něco, co se nakonec povedlo? Obě alba působí dosti odlišně.

Petr K.: Také si myslím. První deska (s Jitkou) "Ve smíru" vznikala od roku 2011. Původně ještě o rok dříve jsme na ní pracovali s Petrem Mukem, který nás bohužel v roce 2010 opustil. Posléze jsme na ní dělali samostatně, takže to byl vlastně takový sběr čtyř let, kdy jsme nepoměrně plácali a rozhodovali, zda desku udělat, či neudělat. Pak se to určitým způsobem dalo dohromady. "Femme Fatale" naopak vznikala už s tím, že jsme kapela, která spolu dovede tvořit a nemusí nic obhajovat. Věci z této nahrávky vznikly v daleko kratším čase, zhruba během půlroku, a texty Petra Honse asi za tři neděle. Tento počin byl kompaktnější, je tam znát, že jsme se překlenuli přes změnu frontmana.

Jan V.: Jelikož album vznikalo v kratším časovém období, jednotlivé songy na sebe více navazují, i díky textům. Nálada je celistvější.

Souhlasili byste s tvrzením, že nejde o dílo na první poslech?

Jan V.: To se nám těžko posuzuje. Ale to samé už nám někdo říkal - že první album zaujalo, ale druhé si museli pustit několikrát. Pro mě osobně je "Ve smíru" na první poslech daleko stravitelnější.

Petr K.: Za sebe osobně jsem už vysypal celou pokladnici motivů, takže teď jsem čistý jako tabula rasa, až jsem z toho trošku nervózní. (smích) K tomu nemůžeme nic moc říct, je to prostě na lidech.

Chápu. Zevnitř se to hodnotí jinak, že?

Jan V.: Ano, my to vnímáme jinak. Děláme něco, co nás baví, jde to z nás, ale těžko se na to díváme zvenčí.

Přesto - jsou na "Femme Fatale" skladby, které byste vyzdvihli, které by se mohly stát singly?

Jan V.: To je individuální. Každý by pravděpodobně vyzdvihl něco jiného.

Petr K.: Pokud bych to měl brát objektivně, třeba "Koření" má ambice, už jen díky té pos**né kuchařině, která je dneska moderní. (smích) I z toho hlediska, že je tam jiná nálada než na dalších skladbách.

Jan V.: Mám rád i "Loď zázraků". Z našeho pohledu by mohl být de facto kterýkoliv song singlem. My to nebereme tak, že teď uděláme hitovku a ta bude singl. Takhle jsme to nikdy nedělali.

Petr K.: A Honza (Vozáry) má rád "Golema", který je ve tříčtvrťovém rytmu.

To mi připomíná Depeche Mode, kde jsou si všechny skladby v podstatě rovny, ať už jde o singlovou, nesinglovou věc, nebo béčko. Nerozlišuje se.

Jan V.: Přesně tak to vidím u U2. Pro mě jako fanouška může být kterýkoliv song hitovka nebo singlovka. A s Depeche Mode je to to samé.

Petr K.: Nechci tedy nikoho srážet nebo se něčeho dožadovat, ale nový Oceán má v mediích dost těžkou pozici, takže v současnosti je to docela jedno, protože nový Oceán nehrají. Hrají tehdejší Oceán. Proto ani nemáme snahu oceňovat potenciální písničky. To pro nás nemá smysl, když nás stejně nepouštějí.

Jan V.: V tehdejším Oceánu byla jedna zásadní hitovka "Ráchel" a až po ní bylo pět šest hitovek, sobě rovných, které byly na druhém místě.

Záleží vám dnes na tom, aby vás rádia hrála?

Petr K.: Má to několik rovin. Zaprvé muzikant má rád, když hrají jeho písničky - nikdo neskládá rád do šuplíku. Pak to má rovinu ekonomickou - muzikantovi (včetně jeho rodiny) se daří. Ale to jsou věci, které ani v naší pozici nemůžeme ovlivnit, protože nejsme mainstreamová kapela a hrajeme pro ty, které to zajímá. Proto pro nás tyhle otázky už víceméně ztratily smysl, na rozdíl od 90.let, kdy jsme tak ještě mohli uvažovat. Mainstream je dnes jinde a my nehrajeme pro mainstreamové publikum, i když bychom samozřejmě rádi.

Ale je lepší zachovat si tvář než se přizpůsobovat, nebo ne?

Jan V.: Přesně tak. Nikdy jsme se nepodbízeli a asi to ani dělat nebudeme. Děláme to, co nás baví, a jak to dopadne, tak to prostě bude.

Petr K.: Jsou tady cesty, kterými šla například Lucie, s námi srovnatelná kapela, i když nepřišla o frontmana. Využívala třeba i skladby jiných autorů (namátkou Oskara Petra), které pak měly zásadní vliv na její kariéru. Když skupina sdílí tvorbu jiných lidí, vůbec to nemusí být špatné, ale my jsme šli jinou cestou. Díky tomu také vznikl ten kult, takže nám na mainstreamu ani tolik nezáleželo. A že jsme se v něm v 90. letech ocitli, to bylo fajn.

Jan V.: To prostě přišlo samo sebou.

Petr K.: To přinesl čas a doba a my už dnes nepočítáme s tím, že bychom se do toho někdy vrátili.

Jan V.: Vzestup kapely přišel tak rychle, že nás to do jisté míry i zaskočilo. Nebyli jsme připraveni a z ekonomického hlediska jsme toho ani příliš nevyužili. Hráli jsme stovky koncertů za rok ve velkých halách pro tisíce lidí a ani jsme si to pořádně neuvědomovali.

Vidíte to tedy až zpětně?

Jan V.: Ano. A je to dobře, protože nás to nepoznamenalo a hlavně nepokřivilo. A v podstatě ta současná tvorba v tomto duchu pokračuje dál. Neděláme prvoplánově rádiové hity. Děláme si, co chceme, vydavatelství na nás netlačí a my se taky nikam necpeme. A myslím si, že je to dobře.

Osobně mě více baví tvorba nového Oceánu, ale to jsem pravděpodobně asi jedna z mála.

Petr K.: Nedávno jsem měl podobný zážitek, když Jitka začala zpívat Petrovy věci. Přišel jsem jim daleko víc na chuť, protože Petr tam dával tolik emocí, až z toho šla na kluka hrůza. (smích)

Jan V.: Petr byl hodně teatrální. Jitka je kultivovanější, civilnější a mě teď nejvíc baví ty staré, zažité věci právě s ní. Jak se vám tedy pracovalo na písni "A vyjdi ven"?

Jan V.: To byla taková prima vzpomínka. Je to jedna z nejstarších věcí, jedna z prvních věcí Oceánu.

Petr K.: To bylo fajn. Díky holkám, které jsme k tomu přizvali. Právě Oceán ji ("A Vyjdi ven") nikdy nenahrál. Nahrál ji až Shalom na živák.

Jan V.: "A vyjdi ven" jsme jenom hráli. Vyšla pouze na amatérských nahrávkách. V podstatě ale zůstala stejná.

Petr K.: Přibyly jen moderní zvuky a ženské vokály. Akorát Jitka s tím měla trošku problémy. Říkala, že se s tím prala asi čtrnáct dnů, než se to vůbec naučila zpívat jako Petr. A pak se to musela učit zpívat ještě jako Jitka. (smích)

K prvnímu albu jste poměrně koncertovali. Hodláte i nyní k "Femme Fatale"?

Petr K.: Těšíme se. Plánujeme turné od jara, až dáme dohromady všechny možnosti. Dostali jsme se do situace, kdy máme desku, ale jinak nemáme nic připraveného - ani jeden klip ani koncertní turné. Máme jenom nápady. Chceme dělat turné po planetáriích. Představujeme si komorní program, ve kterém by se dala využít kruhová projekce.

Jan V.: Navíc to bude hodně komorní, protože tamní sály jsou kapacitně omezené.

Petr K.: Proto chceme udělat ještě dvě varianty. Jednu noční a jednu denní na slavnosti a festivaly.

První singl z vaší poslední nahrávky se jmenuje "Koření". Jak moc a čím si dokážete okořenit život?

Petr K.: Já používám berličku starců - mám rád pivo a považuju ho za potravinu, nepovažuju ho za alkohol. (smích)

Jan V.: Možná to bude znít jako klišé, ale já mám celý život jako koření muziku. To je moje droga a nedokážu si představit, že bych nehrál. Nebo že bych si aspoň k těm mašinkám nesedl a jen tak na ně koukal. Hudbu dělám denně už čtyřicet let. Už si ani nedokážu představit jiný smysl života. Muzika je pro mě kořením života.

Petr K.: Když tak nad tím přemýšlím, nejsilnějším kořením je asi láska. Nejsilnější a nejmocnější. Takže přes všechno pivo a rostlinné preparáty je tu láska. (smích)

Jan V.: Jasně že láska je největším kořením. Určitě.