"Co bude dál?" To byla otázka, kterou si po zaslouženém úspěchu a nekonečném turné k třetí desce "This Is War" kladli nejen fanoušci, ale i kapela samotná. Na rozhřešení se čekalo téměř čtyři roky a nakonec se Jared Leto a spol. rozhodli poměrně očekávaně - ve své snaze o velikost ještě přitvrdili. Média pak brzy zaplavila zpěvákova velkohubá prohlášení typu "nejlepší věc našich životů", "jsme na ni extrémně pyšní", "den, na který nikdy nezapomeneme" a podobně. Nevěřícné krčení obočí ale vzhledem k předchozí práci nebylo úplně namístě, a tak hype mohl růst do výšin takřka vesmírných. Jenže stačilo vypustit první ochutnávku mezi lidi a pečlivě nafouknutá bublina rázem splaskla.

"Up In The Air" je totiž jen prachobyčejná elektro-rocková písnička bez chuti a zápachu, která má k dřívějším hymnám ráže "Kings And Queens" asi tak daleko jako My Chemical Romance k dalšímu albu. Jako nechtěná ironie pak vyzní fakt, že aktuální řadovka je tak špatná, že na ní i tahle mizerná odrhovačka působí ještě jako příjemné zjevení.

Než se do ní ale pustíte, sami pro sebe si zhodnoťte, jak moc jste ochotni se přidat do stáda příznivců jménem Echelon a nekriticky adorovat všechno, co vám Tomo Miličević s bratry Letovými předhodí, a nakolik dáte prostor vašim vlastním uším, soudnosti a prvním dojmům.

Zvolíte-li první cestu, paradoxně to nebudete mít úplně snadné. Budete muset přesvědčit sami sebe o tom, že máte před sebou mistrovské dílo. To s "LLF+D" dost dobře nejde. Samotný poslech nahrávky k tomu nestačí, a tak budete nuceni hledat její vyšší smysl jinde. Třeba v luštění neurčitých náznaků v rozhovorech se znuděnou kapelou, která bude zpoza tmavých brýlí hovořit o tom, co vlastně chtěla světu říct. Přitom se dozvíte spoustu věcí. Třeba že album je rozdělené na čtyři tematické celky podle slov jeho názvu, že obal Damiena Hirsta i klip k "Up In The Air" mají vyjadřovat oslavu, barvy, dynamiku a energii nebo že skupina při skládání poslouchala Cata Stevense, Joni Mitchell, Fleetwood Mac či Led Zeppelin. Nebo... Ale to je vlastně jedno. Jestli si z nich dokážete sestavit obrázek, který povede k přehodnocení kvalit desky, budiž vám to přáno. Moc tomu ale nevěřím.

Mnohem víc než ono velké poselství mě zaujalo vyjádření Jareda Leta pro MTV, kde prohlásil, že Thirty Seconds To Mars nepovažuje jen za kapelu, nýbrž za místo, kde se střetávají i další věci - knihy, umění, krátké filmy, dokumenty a podobně. Samotná hudba pak má fungovat jen jako lepidlo, které to všechno drží pohromadě. Hned je jasnější, proč jí tentokrát nevěnoval dostatek pozornosti.

V podobných prohlášeních bychom se sice mohli pitvat i nadále, ale prohrabal jsem se jimi za vás a mohu vás ubezpečit, že nakonec stejně zjistíte, že většina z nich je o věcech, které by se na albu měly projevit, ale vy je tam neuslyšíte. A co je hlavní - ani poté si nepříjemný dojem z prvního poslechu nezlepšíte. Namísto trpělivého hledání střípků a fragmentů dobrých nápadů, jež závěr stejně nezvrátí, tak doporučuji rovnou naskočit na druhou, mnohem jednoduší cestu, která šetří čas a umožní nahrávku s nálepkou "navoněná nuda" odložit mnohem dřív. Třeba už po prvním setkání.

Koneckonců uznejte sami - k čemu jsou všechny ty odkazy pro hardcore fanoušky, velká slova v jinak bezobsažných textech ("all we need is faith, faith is all we need", "love is a dangerous game to play, hearts are made for breaking and for pain" a podobné perly), nezvykle natočené klipy a další omáčka, když samotné jádro písniček nestojí za zlámanou grešli?

Vždyť novinka nabízí všehovšudy jen osm skladeb. Zbytek tvoří epicky vybubnovaná intra, která nikam nevedou a spolu s nekonečnou baladou "End Of All Days" jsou jen vycpávkou, která čtvrté řadovce zbytečně podráží nohy. Ještě horší je, když se tím balastem prokousáte až ke klasickým písničkám a zjistíte, že jejich potenciál je stejně nerozvinutý jako zbytek alba.

Vemte si třeba takovou "Bright Lights". Ambiciózní skladba, která by se neztratila ani na "This Is War", zde v čase 3:39, tedy přesně v místě, kde by měla příležitost vybuchnout do barevného ohňostroje, zůstane obětí vlastního radio-friendly mustru a ze zajetých kolejí raději nevyjede. Nebo "Northern Lights", příklad číslo dvě. Než se v té utahané a ukňučené variaci na "Hurricane" začne něco dít, je dávno po všem. Příklady číslo tři a čtyři - "Conquistador" a "The Race". Jejich vystavění je sice příjemně gradující, ale hodnotu jim shazují náhražky refrénů v podobě stupidních stadionových pokřiků "oh oh - hey hey", které z posluchačů dělají tupé stádo. Brrr. Podobné prvky bohužel nejsou výjimkou a najdete je i v dalších písních. Jsou totiž jako přes kopírák.

Na druhou stranu je třeba uznat, že pár povedených věcí se přece jen urodilo. Jmenovat lze údernou "Do Or Die" nebo baladu "City Of Angels", což je sympatická óda na americké velkoměsto očima sedmnáctiletého chlapce. Pasáž, ve které Leto zakřičí "I am home", je pak jasným vrcholem nahrávky. Nádhera.

"LLF+D" má ale podobných momentů poskrovnu, a tak zůstává jen smutnou ukázkou toho, kterak dřívější dravost a energii vystřídaly rozmáchlost a ulepený patos, díky kterým se třičtvrtěhodinová stopáž táhne jako smažený sýr nezvlhčeným krkem. Zvyknout si ale lze na všechno a tak, když budete sami sebe dostatečně dlouho přemlouvat, nelichotivé hodnocení třeba časem zmírníte. Jenže pak si jednou pustíte "This Is War" nebo "A Beautiful Lie" a novinka se stejně znovu rozpadne jako domeček z karet.

V závěru mi dovolte se ještě jednou vrátit k výpovědím autorů. Ti tvrdí, že název "Love Lust Faith + Dreams" vznikl z frontmanovy neschopnosti shrnout svůj komplikovaný koncept do jednoho slova, které by vše vystihlo. Já bych o jednom věděl. Ale nechci být sprostý.