Začátek večera žádný mimořádný zážitek rozhodně neevokoval. Kvalita supportů na podobných tour bývá všelijaká, o čemž jsme se přesvědčili i tentokrát. Řekové Descending pozvolna se plnícímu klubu neměli příliš co nabídnout. Zcela fádní, jednoduchý a ničím nezajímavý melodický death metal spíše uspával. Dát příležitost mladým sebrankám je zajisté chvályhodné, produkční by však měli mít trochu soudnost a schopnost rozpoznat ryze provinční uskupení, které sice dokáže zpříjemnit páteční pitku v domácím klubu, ale to je tak vše.

Následující raraši Carach Angren zatopili pod kotlem výrazně více. Nepochybně na tom měla lví podíl i ortodoxní image těchto zkušených holandských blackmetalistů. Latex, corpsepainty, maska obložená žiletkami, ale také plastová kostra vyhrabaná ze starého kabinetu přírodovědy... proč ne, že? Fanouškům daného žánru často stačí ke štěstí málo. Trojice hudebníků naštěstí krom obehrané vizáže servírovala místy poměrně zajímavou hudbu. Do klasického symfonického black metalu totiž neváhala zakomponovat i netradiční postupy. Především místy až psychopatické kytarové výjezdy frontamana Seregora produkci dodávaly určitý punc originality, kontrastující s klišovitou pódiovou prezentací kapely.

Holanďané nasadili vysoké tempo. Velmi slušná práce pána Namtara za bicí soupravou však byla poněkud neprávem upozaděna faktem, že po něm na sesli usedl Francesco Paoli z italské mlátičky Fleshgod Apocalypse. Kde jsou ty časy, kdy hnidopišský kritik mohl poukazovat na nepřesné kopáky tohoto bubeníka? Nyní za soupravou sedí naprostá hydra, zřejmě jeden z nejlepší hráčů svého žánru.

Chlapíci z Apeninského poloostrova jsou na českých pódiích jako doma a tuzemské publikum si získali dávno. Žádné výraznější překvapení se tedy konat nemohlo. Pětice šklebících se mouřenínů v roztrhaných fracích se jala nekompromisně sázet do slušně zaplněné Chmelnice své vize o kombinaci brutálního death metalu a vážné hudby. Ačkoliv vše šlapalo přesně tak, jak mělo, při pohledu na plešatého klavíristu Francesca Ferriniho si člověk musel položit otázku, kolik toho vlastně tento výstřední hudebník sám hraje a jak velká část orchestrální produkce se line pouze ze samplů. Velká škoda, že tyto složky od sebe nelze lépe odlišit. Sledování prstů kmitajících po klaviatuře tak přináší spíše vizuální zážitek. Na kapele je každopádně vidět časté koncertování. Muzikanti se solidně sehráli a posun k lepšímu doznaly i dříve otřesné falsety Paola Rossiho. Příznivci souboru neměli důvod k nespokojenosti.

Následná příprava na Velkou mši antických bohů Septicflesh se řádně protáhla. Pánové hold patří k těm, kteří rádi nechávají publikum čekat. Lidem to však příliš nevadilo, pod pódiem nebylo k hnutí a dav za temných tónů intra vyvolával jméno kapely. Když pak Septicflesh spustili první vál "The Vampire From Nazareth", atmosféra se dala krájet. O to také v produkci řecké čtveřice jde především, cíl byl tedy splněn.

Septicflesh patří ke kapelám pověstným naprosto precizním koncertním zvukem. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Pravda, velká část hudby samotné se line ze samplů, Spiros Antoniou má basu podobně jako Max Cavalera spíše jako módní doplněk a dvojice kytaristů jen účelně hraje do orchestrálních podkladů, i přesto je však nutné vyseknout zvukařům poklonu.

Při uvedeném hudebním rozložení pak jako obvykle vystoupení táhl Spirosův vokál a vynikající výkon bicmana Fotise Bernarda. Uvažovali jste někdy při poslechu vážné hudby, jak by to asi znělo s blastující metalovou artilerií? Běžte na koncert Septicflesh. Hrálo se především z posledních dvou desek s důrazem na aktuální "The Great Mass". Průběh této hlučné bohoslužby se však příliš nezamlouval obyvatelům přilehlých domů. V polovině setu proto do sálu vstoupilo několik policistů, kteří se poněkud naivně snažili přimět mistra zvukaře k ukončení nebo alespoň ztišení produkce. Chlapík za mixem naštěstí těmto pánům hovořícím z jeho pohledu nějakým divným jazykem nevěnoval příliš pozornost. Jako na povel v ten moment Spiros zavelel: "We are gonna play some fast song!" Fotisovy sypačky v pecce "Unbeliever" pak snažení mužů zákona přejely jako parní válec.

Symfonic/deathmetalový večírek se tedy povedl na výbornou. Fleshgod Apocalypse i Septicflesh potvrdili naživo svou velmi slušnou formu. Nezbývá než doufat, že ji obě party budou schopné přetavit i do dalších kvalitních studiovek. Potěšil rovněž na poměry klubu parádní zvuk, stejně jako obstojná návštěva. Kombinace vážné hudby a extrémního metalu je v současnosti evidentně diváckým lákadlem, především přihlédneme-li k nikoliv zrovna lidovému vstupnému.