"Hmm, dneska narváno," konstatuje krátce po osmé s kamennou tváří můj kamarád při pohledu na hlouček asi patnácti posedávajících studentů s lahváčema v ruce. Haha, tak jsem zase na Sedmičce, ušklíbnu se v duchu a současně uzavírám sázky, co z těch hráčů z Roskildeu vyleze jako první, jestli se ten parádní výhled od baru k pódiu do začátku koncertu nezhorší.

Hodina čekání se vyplatila. Jevištní scenérie zahučela vinou návštěvnických hlav, ale ne natolik, aby jedinec v poslední řadě v polovině prostor strahovského doupěte musel na špičkách podepírat strop. Na manýry výherců ceny European Border Breakers Awards za nejlepší evropskou skupinu to tedy nebylo. French Films, oděni v křivákách po casablancovsku, se za plynutí intra tematické "White Orchid" poskládali vedle sebe na ministage a svou lámavou angličtinou pozdravili natěšené skokany.

Hopsalo se od začátku do konce, finská pětka servírovala singly těsně za sebou, jeden, druhý, třetí... kolikátý? Hranice písní se brzy začaly rozpouštět a zbytky odebírat kamsi do vzduchoprázdna. Orientace v počtu písní slábla, nehráli to už? Monotónnost aranží z letos vydané desky "White Orchid" a především debutu "Imaginary Future" se naživo znásobila, byť jsou jednotlivé položky vlastně docela působivými klenoty.

Úchvatné stoupání melodie na samotný vrchol blaženosti v "Latter Days", joydivisionovské vzývání basového kytarového nervu v rozjezdu "Golden Sea", okřídlené duety vybrnkávané v "Convictu" - to všechno potřísněné vintage paletou instagramových barev. Optimismus ze singlů stříká ostošest, a buď ho po sobě rezignovaně rozetřeš, nebo s díky odejdeš. Strahovské jádro bylo na veselí evidentně připraveno a jeho členové odcházeli jen na otočku na bar pro jedno nebo dvě. To aby se v kotli strkalo ležérněji.

Přesvědčivě zpívající frontman Johannes Leppänen je v běsnění několikrát podpořil, při promluvách v angličtině se ale jeho sebedůvěra limitovanou znalostí jazyka vytrácela. Počáteční špatné ozvučení zase nepřidalo jeho příjemně poškrábanému barytonu - zasloužil by vyšší slyšitelnost. Pro všechny případy jsou tu ale čtyři mikrofony, jejichž současné a plné využití nenechá jednu hlavu strnulou. Stadionové refrény útočí s matematickou přesností na končetiny. Rozostřené kytary na srdce. Ozvěny alternativních rockerů The Jesus And Mary Chain rezonovaly, jen co je pravda, až se veřejně doznaly úvodním, notoricky známým bubenickým riffem z "Just Like Honey" v prvních vteřinách "Into Thousand Years".

Stále nezvladatelnější tempo a míra juchání přetnuly cílovou pásku v přídavkové (oh-oh-oh-oh-oh) "You Don't Know". Finská pětice odehrála standardní indie-rockový set plný odkazů na slavnější protějšky. Příchozí si zaskotačili, nikde nic nepřekáží, nikde nic nechybí. Zkrátka takový normální koncert.