This is me and my niggas, my family and people that care about me, my fans. Fuck all these other niggas.

Úvodní slova skladby "King Wizard" se dají brát i jako prolog k celé novince "Indicud", už třetí studiové nahrávce amerického hiphopového muzikanta Kida Cudiho. V tom stejném songu dále zpívá: "I can never front, know why? It’s not my style, no lie." A má pravdu. Rádia jeho písničky nehrají, velké hudební stanice nepouštějí jeho klipy. Musí mu ale tato skutečnost nutně přidělávat starosti? Fanoušci ho milují a aktuální trojku v prvním týdnu jejího vydání ihned katapultovali na druhé místo Billboardu. Cudi má tak za sebou svůj nejúspěšnější start. Jestliže k tomu nepotřeboval ani masivní promo kampaň v médiích, co víc si může jako nezávislý umělec přát?

Poslední "Man On The Moon II: The Legend Of Mr. Rager" mu vyšlo v roce 2010 a do roku letošního se mimo jiné stihl věnovat i rockovému projektu WZRD, do kterého společně s ním vstoupil i Dot Da Genius. Na dubnové novince je největší změnou - jak již bylo řečeno v perexu - fakt, že raper si tentokrát celé album produkoval sám. Co začalo jako pokus naučit se tvořit beaty, skončilo jako regulérní řadová nahrávka. Čeho by se dřív neodvážil, se ukázalo jako dovednost, kterou měl v sobě snad odjakživa. Autorský rukopis jedné osoby je dobře rozpoznatelný hned po letmém prvním poslechu. Zatímco na předchozích počinech byly jednotlivé skladby zvukově víceméně různorodé, "Indicud" je po této stránce více sjednocený. Z celé Mescudiho diskografie se jedná o nejkompaktnější nahrávku.

Změna je i v celé náladě alba. Notoričtí depkaři a šampióni v přeskakování z jedné životní krize do druhé se svým starým kámošem Cudderem už nenajdou společnou řeč. Na minulých deskách se především vyříkával (vyzpívával) z osobních problémů, včetně těch s drogami, a dopodrobna se zabýval svou samotou a odlišností. Teď přichází obrat o sto osmdesát stupňů. Když opomeneme, že se definitivně, dle svých vlastních slov, zbavil lásky k jedné aromatické zelené bylince, duševně se dostal až do stavu jakéhosi osvícení.

Podrobněji to rozebírá v "Immortal", manifestu svých nově nalezených vnitřních sil, ve kterém mu jako melodie posloužily pozpátku hrané samply rockových psychedeliků MGMT, konkrétně z "Congratulations". "And the day came when it hit me like lightning through my veins, a sudden change in my groove, in my walk," zpívá a v refrénu dál pokračuje: "I'm living my life as if I got powers and tonight I feel immortal!" Že by Mr. Rager z dvojky konečně vystoupil ze stínu a našel své místo? Dokud bude naživu Cudi, bude samozřejmě naživu stále i jeho temnější alter ego. Na "Indicud" s ním ale už dokáže vycházet a v "Immortal" demonstruje své nově nabyté sebevědomí a svou nezničitelnost. Kdy jindy se ostatně člověk cítí silnější, než když - byť jen na chvíli - uvěří představě, že je nesmrtelný?

Stejně tak další věci. "Once you realize you can do anything, you're free. You could fly." To nejsou slova z "Tajemství" Rhondy Byrne nebo jiného rádoby senzačního návodu na zlepšení života, ale z intra "The Resurrection Of Scott Mescudi" (a když už jsme u toho, je to vlastně hláška Macaulayho Culkina z "Dobrého synka", a kdo snímek viděl, ví, že jeho psychopatická postava má k duchovnímu kazateli velmi daleko), které je zároveň i úvodem pro následující "Unfuckwittable". Pozitivní energie má stále temné okraje, optimismus v jeho sonzích doznívá do hořkých tónů a těžkých syntezátorů. Tato protichůdnost do sebe zapadá skvěle.

Abyste se vyhnuli zklamání, rovnou vám říkám, že nových, do krve s příchutí etanolu procítěných pařících hymen jako "Pursuit Of Happiness" se na "Indicud" nedočkáte. Viz pár řádků výše, lonely stoner z "Day'n'Nite" je až na jednu výjimku také minulostí. Spíš než potěšit příznivce svého starého materiálu, chtěl Cudi hlavně překonat sám sebe. Kolekce osmnácti zářezů zase trochu posouvá hranice jeho uměleckého vývoje.

Úvodní čtveřice ochutnávek ("Just What I Am", "King Wizard", "Immortal" a "Girls"), která byla online ještě před oficiálním vydáním (respektive vcelku brzkým leakem), byla velmi nadějným teaserem. Posluchač mohl až litovat, že hudebník si své songy už dávno neprodukuje výlučně sám. První singl "Just What I Am" je právě tou zmiňovanou výjimkou a zároveň jedním z nejlepších momentů jeho kariéry. S dozvuky měsíčního debutu, pořádně trippy a chytlavý, s geniálním hookem "I need smoke" má ambice stát se úvodní znělkou i nejednoho nehuliče. Zdravě arogantní slova "I'm what you made, God. Fuck yes, I'm so odd!" budiž další hláškou do jeho zlatého fondu.

Jednou z dalších zářivých vlastností desky jsou přizvaní interpreti. Mescudi se znovu odlišuje, a i když tak mohl jako většina jiných pozvání zaslat některému z polonahých sexsymbolů, které pravidelně okupují aktuální mainstreamová rádia, raději si vybral rozpustilé divošky ze sourozeneckého indie tria Haim (které jsou ve skutečnosti svým způsobem sexy o mnoho víc). Vznikla z toho živelná, popová "Red Eye". Do "Young Lady" poté zakomponoval zrychlenou "Hollywood Forever Cemetery Sings" od indie folkaře Father John Misty (aka J. Tillmana, bývalého člena Fleet Foxes), což je už sama o sobě výborná věc. Svým rapováním pak přispěl například RZA na "Beez". Stejně jako i v dalších tracích je skladba postavena na minimalistickém podkreslení a ponurých beatech a Kid Cudi do ní jako featuring suše komentuje svůj vztah k penězům. "In god I trust, now I don't give no fucks," utahuje si z hesla na amerických bankovkách.

Mezi vrcholy alba pak jednoznačně patří předposlední "Afterwards (Bring Yo Friends)". Vrstvy disko beatů s lehkým LSD efektem se v druhé půli rozjíždí do vesmírného třesku a spojení King Chipa s diametrálně odlišným Michaelem Boltonem, mistrem pop-rockových balad, funguje dokonale. Věc, kterou byste od Scotta Mescudiho nejspíš nikdy nečekali naprosto čekali, je devíti minutami čisté zábavy. Jistě se nabízí klasická námitka, že tracklist nejspíš mohl být kratší. "Solo Dolo, Part II" kupříkladu není úplně nejdůstojnějším pokračovatelem svého již klasického předchůdce z jedničky. Přes hodinu dlouhá stopáž a minimálně osmdesát procent zdařilých položek je ale velice slušná statistika.

V "Cold Blooded" Kid Cudi pokřtil sám sebe jako black sheep of G.O.O.D. Music. Není možná žádným překvapením, že krátce před vydáním desky těžko přizpůsobivý raper oznámil své odpojení od labelu Kanyeho Westa s vysvětlením, že se chce výhradně soustředit na svou tvorbu. Se svými nekonvenčními postoji je ale černou ovcí nejspíš napříč celým hiphopovým spektrem, což opět jednou dokazuje i na "Indicud". I potřetí žánr obohacuje zvukem z trochu odlišnějších končin, ale nově přináší svým posluchačům naději a šanci na vysvobození.

Pokud ale z konečného výsledku nesdílíte stejné nadšení, berte to tedy třeba jenom jako malou odbočku. (Velkolepé?) završení trilogie "Man On The Moon" nás totiž ještě čeká v příštích letech...